SVATÝ PROKOP

(kolem 970–25. 3. 1053)

Žádný návštěvník Pražského hradu, který se obdivuje kráse katedrály sv. Víta, si jistě nenechá ujít pohled na Zlatou bránu, kterou nechal císař a král Karel IV. ozdobit na počátku 70. let 14. století honosnou mozaikou. Na ní obklopují Krista nejvýznamnější čeští zemští patroni, mezi kterými nechybí sv. Prokop, mnich, poustevník, zakladatel a opat Sázavského kláštera.

Sv. Prokop je prvním českým světcem, který nepocházel z knížecího ani jiného význačného velmožského rodu a který nezemřel násilnou smrtí, nebyl mučedníkem. O jeho životě toho mnoho nevíme, neboť se nám dochovalo jen velice málo historických pramenů. Nejstarší latinsky psaná svatoprokopská legenda, zvaná Vita minor, vznikla v Sázavském klášteře v první polovině 12. století. Snad byla sepsána na základě starší staroslověnské legendy, která se ovšem nedochovala a zprávy o ní nalézáme pouze v pozdějších pramenech. Dalším významným zdrojem informací, který zachycuje život sv. Prokopa a především dějiny Sázavského kláštera, je kronika neznámého autora, jednoho z pokračovatelů Kosmových, který je označován jako Mnich sázavský. Tato kronika byla sepsána v 70. letech 12. století. Na přelomu 13. a 14. století vznikla legenda zvaná Vita antiqua a další svatoprokopská legenda označovaná jako Vita maior byla napsána ve 14. století. Do doby panování Karla IV. také spadají další zpracování legendy a kronikářské záznamy věnované Prokopovi a Sázavě, ty však všechny více či méně vycházejí ze svých starších předloh. Veškeré uvedené legendy a kroniky nám zachovaly, kromě hagiografických pasáží, pouze několik kusých historických zpráv, které se často rozcházejí. To je příčinou, proč je sv. Prokop dodnes oblíbeným tématem studia českých historiků, jejichž závěry si mnohdy protiřečí.

Život a působení sv. Prokopa spadají do doby budování českého státu na přelomu 10. a 11. století, kdy vznikaly základy nové správy země a probíhala její postupná christianizace. Za panování knížete Boleslava I. (spadá do let 936 až 972) došlo k výraznému mocenskému a územnímu rozvoji českého státu, který byl ovšem na počátku 11. století vystřídán dobou krize způsobené soupeřením jednotlivých Přemyslovců o pražský knížecí stolec. Z hlediska církevních dějin byly důležité tři mezníky: založení pražského biskupství v roce 973, prvního ženského kláštera u kostela sv. Jiří na Pražském hradě kolem roku 970 a prvního mužského benediktinského kláštera v Břevnově v roce 993.

Kdy a kde se Prokop narodil, přesně nevíme. S největší pravděpodobností to bylo někdy mezi roky 970 a 980. Jako místo je obvykle uváděna středočeská Chotouň ležící nedaleko Kouřimi. Netušíme také, z jakých pocházel sociálních poměrů. Dlouho se předpokládalo, že byl příslušníkem nobilitované rodiny, neboť disponoval dědičným majetkem, ale to je pouze hypotéza, kterou nelze nijak doložit. Nejnověji se má za to, že pocházel z rodiny, která náležela k vrstvě svobodných zemědělců v zázemí kouřimského správního centra.

Netušíme dokonce ani to, jak se Prokop vlastně jmenoval. Legendy uvádějí, že byl Čech, čemuž ovšem nenasvědčuje jméno Prokop. To je řeckého původu a znamená „pokrok činící či prospěšný“. Existence tohoto jména není v Čechách 10. a 11. století jinak doložena, nepochybně se tedy jedná o jméno řádové, tedy jméno, které Prokop přijal až při vstupu do mnišského benediktinského řádu. O dětství budoucího světce nám prameny již nic dalšího konkrétního neříkají.

Na základě nejstarších prokopských legend víme, že Prokop byl ženatý a se svou manželkou měl nejméně jednoho syna jménem Jimram. Z jeho širší rodiny je znám ještě synovec jménem Vít. Jak Vít, tak Jimram Prokopa následovali v jeho mnišském životě a oba se po jeho smrti postupně stali jeho nástupci v opatské hodnosti v Sázavském klášteře. Z legend se dále o Prokopovi dozvídáme, že byl knězem (čemuž nijak neodporuje zmínka o Prokopově manželství, neboť v jeho době ještě celibát nebyl u laických kněží v Čechách docela běžným jevem) a s velkou pravděpodobností působil v rámci nově budovaného přemyslovského správního centra v Kouřimi.

Osudy Prokopa jakožto kněze a mnicha zůstávají také plné nejasností. Legenda Vita minor o Prokopovi říká, že byl vzdělán ve slovanském písmu. Kdy a jak se naučil staroslověnštině a jejímu písmu, není zřejmé. Nicméně kněží znalí staroslověnštiny nebyli v Čechách na přelomu 10. a 11. století nijak výjimeční, neboť sem přicházeli po zániku církevních struktur Velké Moravy a s nimi i povědomí o staroslověnské vzdělanosti. A pravděpodobně tak načerpal své vědomosti i Prokop.

Kdy a za jakých okolností se stal z Prokopa mnich, je ještě méně jasné než jeho život coby kněze. Je velmi pravděpodobné, že tak učinil až těsně před začátkem svého poustevnického života, tedy někdy krátce před rokem 1009. V této době existovaly v Čechách pouze dva kláštery, které byly oba řízeny řeholí sv. Benedikta, a sice v Břevnově a na Ostrově. Proto je jisté, že se stal Prokop členem benediktinského řádu. Nejspíše se tak stalo v Břevnově, což byl první mužský klášter v českých zemích, který byl založen sv. Vojtěchem v roce 993. Nasvědčuje tomu i to, že břevnovský klášter byl po svém vzniku osazen mnichy z konventu sv. Bonifáce a Alexia v římském Aventinu, který byl řecko-latinské orientace, a je tudíž nasnadě, že právě zde získal Prokop své řádové jméno řeckého původu. Jako člen benediktinského řádu se vzdal svého domova, rodiny a majetku.

Pravděpodobně roku 1009 odešel Prokop jako kněz a mnich do poustevnické samoty. Dle legendy se usadil v jeskyni u Sázavy, ze které vyhnal tisíc ďáblů a poté v ní žil zbožným životem. To se rozneslo po kraji a Prokopa začalo navštěvovat množství lidí. V pustině (jak ovšem dokládají naše znalosti o osídlení Posázaví, kraj kolem Sázavy rozhodně pustý nebyl, neboť je zde doloženo osídlení již od pravěku) založil kostel zasvěcený Panně Marii a sv. Janu Křtiteli. Postupně se kolem Prokopa soustředila komunita zbožných bratří, pro kterou stanovil mnišská pravidla sv. Benedikta. Položil tak vlastně základ budoucího sázavského klášterního konventu.

O zbožném muži se dozvěděl kníže Břetislav I. (ten nastoupil na pražský knížecí stolec roku 1035), mnišskou komunitu na Sázavě zaopatřil darováním území a osad a ustanovil Prokopa opatem. Takto alespoň popisuje vznik Sázavského kláštera nejstarší svatoprokopská legenda Vita minor. V kronice Mnicha sázavského je ovšem akt založení kláštera ještě rozšířen o další podrobnosti. K založení kláštera mělo dojít již v roce 1032 a impuls k tomu dal kníže Oldřich, který během lovu v sázavských lesích pronásledoval jelena, jenž hledal ochranu u světce. Tak došlo k setkání knížete se zbožným poustevníkem, které je námětem asi nejznámějších zpodobnění svatoprokopské legendy. Oldřich se pak rozhodl poskytnout nutné hmotné zázemí budoucímu klášteru, ale teprve jeho nástupce Břetislav stvrdil definitivně založení kláštera a ustanovil Prokopa, který se tomu zprvu vzpíral, jeho opatem. Jak je z uvedeného zřejmé, i letopočet 1032, který je obvykle uváděn jako datum založení Sázavského kláštera, je nutno vnímat velmi kriticky.

Díky archeologickým výzkumům víme, že Prokopův klášter stál v místech, kde stojí Sázavský klášter dodnes. Jeho jádro stálo přibližně uprostřed dnešních klášterních staveb. Kostel byl s největší pravděpodobností jednoduchá dřevěná stavba a k němu přiléhaly další tři dřevěné domy klauzury, které se dotýkaly svými nárožími a uzavíraly tak prostor rajského dvora. Kromě kostela a klauzury tvořila areál prvotního kláštera nepochybně i další stavení, například budova prelatury, tj. obydlí opata, a pravděpodobně i špitál zasvěcený sv. Janu Křtiteli. U kláštera bylo bezpochyby záhy zbudováno jeho hospodářské zázemí. V těsném sousedství kláštera vznikla v 11. století také osada, ve které žili laikové pracující pro klášter. Pro potřeby této osady byl vystavěn kamenný centrální čtyřapsidový kostel, který byl v roce 1070 zasvěcen sv. Kříži.

Výjimečnost Sázavského kláštera v našich raně středověkých dějinách spočívá především v tom, že v jeho počátcích, tedy v letech 1032 až 1096 s výjimkou několika let za panování knížete Spytihněva II., zde byla provozována římská liturgie, ovšem ve staroslověnském jazyce. Proč tomu tak bylo, nevíme a nejsou známy ani jiné doklady o významnějším rozšíření liturgie ve staroslověnštině v Čechách. Křesťanská církev raného českého státu, která zcela jistě ve svých počátcích byla propojena úzkými vazbami s církevní organizací Velké Moravy, se od 10. století orientovala již výhradně na západní, tj. latinskou církev, když bylo pražské biskupství od svých počátků podřízeno arcibiskupství v Mohuči. Přesto se v Čechách udržela i znalost staroslověnského písma a kultury. To dokládají zejména staroslověnské památky vzniklé na našem území, jako jsou například Pražské hlaholské zlomky, první staroslověnská legenda o sv. Václavovi a další. Důvodem, proč přemyslovská knížata podporovala v 11. století staroslověnskou liturgii a písemnictví v Sázavském klášteře, byla nepochybně snaha získat pro Čechy a Moravu biskupství, k čemuž jako podpůrný argument měla sloužit i prokazovaná návaznost na zaniklé Metodějovo biskupství na Moravě.

Ovšem vraťme se zpět k osobě opata Prokopa. Je příznačné, že jediné datum, na kterém se v jeho případě prameny shodují, je datum jeho smrti – 25. březen 1053. Prokop svou vlastní smrt dle tradice předpověděl, a to dva dny před svým skonem v přítomnosti syna Jimrama a synovce Víta. Kromě toho předpověděl také budoucí osudy kláštera včetně nepřízně knížete Spytihněva II., který po roce 1056 na několik let dočasně vypudil slovanský konvent. Prokopa pohřbil pražský biskup Šebíř v klášterním kostele Panny Marie, který Prokop vybudoval. Prokopův hrob se záhy stal místem úcty, kterou příslušníci klášterní komunity prokazovali zakladateli kláštera a zároveň člověku, který již za svého života nabyl pověsti svatosti. S největší pravděpodobností byl hrob zakomponován i do nového klášterního kostela. Tento nový kamenný jednolodní románský kostel byl vystavěn za posledního slovanského opata Božetěcha (z kláštera byl vypuzen roku 1096) a opata Dětharda (zemřel roku 1133).

Legenda Vita minor uvádí, že po Prokopově smrti se z jeho podnětu událo devět zázraků. Kromě dalo by se říci „tradičních“ zázraků, jako je uzdravování nemocných či pomoc hříšným, vstoupil do širšího podvědomí především zázrak spojený s dobou, kdy byl za vlády Spytihněva II. dočasně vypuzen ze Sázavy slovanský konvent a nahrazen latinskými mnichy v čele s německým opatem. Dle legendy právě onomu německému opatu se Prokop zjevil a nabádal ho, aby klášter opustil. Ten však neuposlechl, a proto ho Prokop zbil berlou a vyhnal z kláštera.

Dále se v legendě praví, že se Prokop zjevil roku 1203 tehdejšímu sázavskému opatu Blažejovi a pověřil ho, aby zajistil v Římě kanonizaci jeho ostatků. V této době prošel samotný proces kanonizace výraznou změnou. V minulosti stačila k platnosti svatořečení slavnostní translace světcových ostatků se souhlasem příslušného místního biskupa, ovšem v době vrcholného středověku si potvrzení kanonizace vyhradil přímo římský papež a svatořečení bylo kodifikováno jako právní proces. Opat Blažej učinil vskutku veškeré nutné kroky, vypravil se do Říma a přednesl svou žádost papeži Inocenci III. Ten však se svatořečením otálel celý rok. Svolil teprve ve chvíli, kdy se mu Prokop zjevil ve snu a pohrozil mu fyzickým násilím. V roce 1204 byl Prokop prohlášen za svatého. Jeho svátek připadá na 4. července, tedy den, kdy byly světcovy ostatky slavnostně vyzdviženy z hrobu a uloženy v blízkosti oltáře.

Z hlediska historie lze ovšem spatřovat i jiné důvody Prokopovy kanonizace, nežli jsou ty zaznamenané v legendách. K svatořečení zakladatele sázavského konventu došlo v době, kdy ve Svaté říši římské probíhal spor o císařskou korunu mezi Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým a český panovník Přemysl Otakar I. představoval tehdy mocného spojence, kterého si obě znesvářené strany přály mít mezi svými přívrženci. Přemysl Otakar I. si byl vědom svého výjimečného postavení a obratným lavírováním mezi oběma císařskými soky se snažil vytěžit co nejvíce pro sebe. V prvních letech 13. století byl dočasně v táboře Oty Brunšvického, kterého podporoval také papež Inocenc III. Za své spojenectví sice od papeže nezískal pro Prahu povýšení na arcidiecézi, o což velmi usiloval, ale podařilo se mu prosadit právě Prokopovu kanonizaci, čímž byla také velmi posílena prestiž českého státu. Již na konci roku 1204 se pak znovu přiklonil na stranu Filipa Švábského, a tato Přemyslova politika nakonec jak známo slavila úspěch, když český panovník definitivně získal dědičnou královskou korunu.

Svatý Prokop se tak stal po sv. Václavovi a sv. Vojtěchovi dalším významným světcem českého původu, který se dostal do křesťanského panteonu a zároveň se stal zemským patronem. Jako světec byl sv. Prokop v Čechách již ve středověku velmi oblíben a jeho hrob v Sázavě se stal významným poutním místem až do husitských válek, kdy klášter velmi zchátral. Prokopský kult byl ještě zesílen v době panování Karla IV., který se pokusil oživit zaniklou tradici slovanské liturgie v Čechách, když roku 1347 založil pražský Emauzský klášter.

Roku 1588 došlo z popudu sestry císaře Rudolfa II. a vdovy po francouzském králi Karlu IX. Alžběty k slavnostnímu přenesení ostatků sv. Prokopa ze zpustlého Sázavského kláštera do Prahy, kde byly uloženy v kostele Všech svatých na Pražském hradě. Díky antropologickým výzkumům však víme, že se tehdy již nepodařilo najít v Sázavě skutečný Prokopův hrob a ostatky přenesené v 16. století sv. Prokopovi jistě nepatří.

Sv. Prokop je patronem horníků a rolníků. Jeho asi nejznámějším vyobrazením je obraz z roku 1638 nazývaný Pravá podoba sv. Prokopa, který je umístěn v sázavském chrámu. Na tomto obrazu je zpodobněn jako triumfující opat s pontifikáliemi, který drží na řetěze spoutaného ďábla. V ikonografii však bývá nejčastěji zobrazován jako prostý řeholník, jehož atributy jsou kniha, pastýřská hůl, důtky či laň. Ďábel, kterého spoutal, se nachází buď u jeho nohou, nebo je zapřažený do pluhu, se kterým sv. Prokop oře.