VÁCLAV RADECKÝ Z RADČE

(2. 11. 1766–5. 1. 1858)

Středočeský kraj vešel do dějin jako rodiště nebo místo pobytu mnoha věhlasných osobností. Na rodovém zámku ve vsi Třebnice asi 6 kilometrů západně od Sedlčan se narodil Václav Radecký z Radče, později nejslavnější český vojevůdce ve službách rakouské armády. Pocházel ze starého českého vladyckého, posléze panského a hraběcího rodu. Jeho erbovním znamením byl rýč, jemuž se říkalo radlička. Toto znamení stálo ve štítu rozděleném na červené a modré pole.

Původní sídlo rodu reprezentovala tvrz Radeč severně od Nového Bydžova v severovýchodních Čechách. Pravděpodobně jeden z prvních historicky doložených předků se objevuje v dobových pramenech ve 14. století. Roku 1329 český král Jan Lucemburský udělil šlechtický titul Janu Radeckému z Radče a Trnova. Z jeho čtyř synů se zapsal významněji do českých dějin druhé poloviny 14. století Václav z Radče jako vedoucí stavby pražského chrámu sv. Víta.

V polovině 17. století získal Jan Jiří Radecký od Velemyšlských z Velemyšlevsi a Mitrovic výše uvedené Třebnice na Sedlčansku a dále Tvoršovice a stal se zároveň hejtmanem Vltavského kraje. Dosáhl i povýšení do panského stavu a doplnění rodového erbu. Další z rodu, Václav Leopold Jan, se ujal třebnického panství v roce 1741 a kromě toho měl také domy v Praze. V roce 1764 byl povýšen panovnicí Marií Terezií do stavu hraběcího a vykonával úřad hejtmana kraje. Radečtí z Radče většinou sloužili ve vojsku. I Leopold dosáhl důstojnické hodnosti a prodělal v letech 1756–1763 celou sedmiletou válku v císařské armádě. Jeho syn Petr Eusebius (1732–1776), taktéž důstojník, však odešel z armády do výslužby dříve, roku 1762 převzal od otce Třebnice a žil na místním zámku s manželkou Marií Venancií, rozenou Lažanskou z Bechyně. Zde se manželům narodil 2. listopadu 1766 syn, jenž byl pokřtěn, jak se dočítáme v matrice fary v Dublovicích, jmény Jan Josef Václav Antonín František Karel. To byl budoucí polní maršálek Václav Radecký z Radče.

Dětství prožil na tomto rodném zámku u Sedlčan na jižním okraji středních Čech. Nebylo však příliš radostné, neboť brzy osiřel. Nejprve mu zemřela matka a otce ztratil, když mu bylo deset let. Poté opustil Třebnice, protože o něho dále pečoval dědeček Václav Leopold Jan Radecký, ke kterému se přestěhoval do Prahy – do Jindřišské ulice. V nedaleké Panské ulici navštěvoval mladý Radecký piaristickou školu. Dědeček Václav Leopold, důstojník rakouské armády, sloužil mocnářství více než sedmdesát let. Bylo pro něho tehdy samozřejmé, že vojákem bude i jeho vnuk. Nutno říci, že chlapce vojenská problematika zajímala již odmalička. Plány mu však nečekaně zhatil vojenský lékař posudkem, ve kterém konstatoval, že hoch je „příliš slabý a nesnesl by námahy vojenské služby, ani několik let“. Když v roce 1781 děd Václav Leopold Jan zemřel, poručníkem dospívajícího hraběte se stal strýc Václav Ignác Radecký. Snažil se zajistit synovci slušnou existenci tím, že ho přihlásil do brněnského vzdělávacího internátu zvaného Collegium nobilum, v němž byli mladí šlechtici připravováni na úřednickou a diplomatickou dráhu. V roce 1782 byl tento ústav sloučen s Tereziánem ve Vídni. Představa úřednické kariéry se však Václavu Radeckému příliš nezamlouvala, a tak se v roce 1783 opět hlásil do armády, a sice do pluku Brechainville. Velitel tohoto útvaru ho ovšem znovu odmítl, na sedmnáct let se mu zdál slabý a malý.

Radeckému k jeho vojenské kariéře nakonec pomohla náhoda. Císař Josef II. v roce 1784 Tereziánum zrušil a Radeckého strýc Václav Ignác přijel tehdy rychle do Vídně, aby rozhodl, co počít s osmnáctiletým svěřencem. Zastihl ho v jízdárně a shodou okolností se v ní potkal i s jedním známým důstojníkem, kterého upozornil, že chlapec sice není velký postavou, ale je výborný jezdec. A tak se zrodilo záhy rozhodnutí vstoupit do řad kyrysníků (příslušníků těžkého vojenského jezdectva). V srpnu 1784 skutečně Václav Radecký z Radče nastoupil k pluku Caramelliových kyrysníků, a to jako kadet (ex-propriis), což znamenalo na vlastní náklady.

V té době čelila habsburská monarchie dvěma nepřátelským ohniskům – expandující turecké říši a vlně revolučního hnutí v různých místech Evropy. Hrabě Václav Radecký z Radče v hodnosti nadporučíka Caramelliových kyrysníků měl již v letech 1788–1790 příležitost vyznamenat se během bojů proti Turkům. Slavný rakouský maršál Gideon Ernst von Laudon stojící od roku 1789 v čele armády proti Turkům si časem všiml schopného podřízeného velitele a ještě v témže roce jmenoval Radeckého ordonančním důstojníkem. Získal v něm spolehlivého člena svého štábu. V průběhu balkánského tažení se Radecký osvědčil při dobývání Bělehradu 14. 9.–7. 10. 1789 a pronásledování nepřátel až k Bukurešti. Po uzavření míru s Turky v roce 1790 se vrátil ke svému původnímu útvaru, který se mezitím změnil na pluk d’Este a byl posádkou na Moravě. Radecký si v té době dále doplňoval vojenské vzdělání.

V roce 1792 vyhlásila habsburskému císaři válku revoluční Francie. O rok později získal první bojové zkušenosti z tohoto konfliktu i Radecký, který se ocitl se svým plukem na bojišti v Belgii. Je zajímavé, že ve službách habsburské císařské armády tehdy působil podmaršálek Jean de Beaulieu, Francouz narozený v tehdejším Španělském Nizozemí, jenž od roku 1743 bojoval na straně Rakušanů. Ten si ambiciózního důstojníka brzy vzal do štábu a s ním se Radecký zúčastnil dne 26. června roku 1794 i slavné bitvy u Fleurus. V záznamech pluku d’ Este je o této události následující zmínka: „…nadporučík Václav hrabě Radecký z Radče, který v bitvě utržil dvě rány na hlavě, byl pro své osvědčení na bojišti povýšen na rytmistra…“

V roce 1796 se ozbrojené měření sil s Francouzi rozšířilo i na italské území, kde se mnohých vojenských operací zúčastnil rovněž Radecký. Vždy se prezentoval jako energický, prozíravý a statečný voják, což zvlášť výrazně vyniklo v porovnání s tím, jak pasivně vedli jiní rakouští velitelé podřízené jednotky v této válce. Václav Radecký z Radče během tažení získal hodnost majora a další cenné zkušenosti. V té době se začal vážně zajímat o ženijní vojsko. A nebyl to jen teoretický zájem, zanedlouho se stal dokonce velitelem ženijního sboru. Po uzavření dočasného míru v Campo Formio v roce 1797 zůstal u ženistů a získal možnost i v míru prohlubovat a zkvalitňovat výcvik svých vojáků. V Itálii nezměnil Radecký jen druh vojska, u něhož sloužil, ale také svůj stav. V roce 1798 se oženil s Franciskou Kamillou, dcerou hraběte Leopolda Strassoldo-Gräfenberga. V následujícím roce se mladým manželům narodilo první dítě; později přišlo na svět ještě sedm dalších. Radecký však brzy musel rodinu opustit a vyrazit opět do pole proti vojskům revoluční Francie.

Spojencem Rakouska byla armáda carského Ruska vedená hrabětem Alexandrem Vasiljevičem Suvorovem. V Itálii zkušený maršál Suvorov zastával funkci velitele spojeneckých vojsk a Radeckého si vyžádal, aby mu byl přidělen jako pobočník. Zároveň se přičinil o jeho povýšení do hodnosti podplukovníka. V řadě úspěšných bitev se podařilo spojencům Francouze z Itálie vytlačit a Radecký měl možnost nejednou uplatnit své schopnosti a znalosti. Po bitvě na řece Trebii ve dnech 17.–19. června 1799 byl Radecký navržen k ocenění nejvyšším rakouským vojenským vyznamenáním – velkokřížem Řádu Marie Terezie. Následovalo též povýšení na plukovníka.

Václav Radecký z Radče byl vojákem tělem i duší. Bravurní jezdecké kousky ho vzrušovaly stejně jako namáhavá práce ženistů, krvavé střety na bojišti či sestavování plánů operací ve štábu. Dovedl totiž bojovat šavlí i hlavou. Zasloužená chvála, charakterizující Radeckého jako odvážného jezdce, pilného organizátora ženistů a schopného důstojníka vyšších štábů, se dostávala stále více do širokého povědomí. Po účinkování v Itálii byl vyslán do Německa, kde převzal velení 3. kyrysnického pluku a s ním se zúčastnil roku 1800 nešťastné bitvy u Hohenlindenu, kde rakouská armáda utrpěla od Francouzů porážku, ale Radecký se dokázal proslavit i v prohře.

Po míru uzavřeném dne 9. února 1801 v Lunéville si Rakousko začalo ještě více uvědomovat nedostatky své zastaralé armády a nutnost reforem, jejichž uskutečnění mimo jiné řadu let navrhoval také Radecký. Jeho pluk byl tehdy posádkou v Šoproni a dostalo se mu ocenění jako vzornému sboru. Byli k němu posíláni důstojníci i z jiných jezdeckých útvarů, aby se poučili a vzdělali.

V roce 1804 se schylovalo k další válce s Francií. Tu Rakušané zahájili roku 1805 s podporou Anglie a Ruska. Měření sil však zastihlo rakouskou armádu ve stadiu nedokončených reforem. Radecký, povýšený na generálmajora, převzal velení lehké brigády a byl převelen opět do Itálie. Jeho úspěšné tažení vyvrcholilo roku 1805 vítězstvím v bitvě u Caldiera. Pak dostal za úkol pomoci spojencům ve Štýrsku, kterým hrozilo obklíčení ze strany Francouzů. Za velmi těžkých podmínek zdolal v hornatém terénu a vzdor nepříznivému počasí během čtyř dní 320 kilometrů! Dne 21. listopadu 1805 narazil u Ehrenhausenu na oddíly francouzského předvoje a donutil je po krátkém boji k ústupu. Tím bylo zachráněno spojenecké uskupení, které mohlo poté vyrazit směrem na Moravu. Tam však v bitvě u Slavkova dne 2. 12. 1805 Napoleon zvítězil. Tyto skutečnosti přesvědčily rakouského císaře, že armáda potřebuje velice naléhavě uskutečnit zásadní přeměnu a modernizaci. Měl se na ní podílet i Radecký pověřený funkcí velitele brigády ve Vídni. Množství smělých plánů však naráželo na odpor konzervativních kruhů a další brzdou byl chronický nedostatek peněz.

Roku 1809 Rakousko vyhlásilo opět Napoleonovi válku. Jako velitel divize armádního sboru se Radecký vyznamenal v bitvě u Wagramu ve dnech 5.–6. července 1809. Arcivévoda Karel, který si schopností Radeckého nesmírně cenil, se zasadil, aby zaujal místo náčelníka generálního štábu a přispěl k uskutečnění některých reforem v armádě.

V letech 1813–1814 zastával Radecký významnou funkci náčelníka štábu vrchního velitele všech spojeneckých protinapoleonských armád a proslavil se zejména v bitvě národů ve dnech 16.–19. října 1813 u Lipska. V této bitvě velel vítězným spojeneckým vojskům rakouský maršálek a pán Orlíku Karel Schwarzenberg. Dva čeští šlechtici vedli do největší bitvy 19. století armády předních evropských mocností proti francouzskému vojsku a jeho již nemnohým spojencům. Radecký vzápětí naplánoval i postup aliančních sil do nitra Francie, realizovaný v následujícím roce a vrcholící dne 31. března 1814 obsazením Paříže. Je nesporné, že Radecký měl na Napoleonově porážce nemalý podíl. Ruský car Alexandr I. znal jeho schopnosti, vážil si jich a vyznamenal českého vojevůdce Řádem sv. Anny I. třídy a Řádem Alexandra Něvského. Pruský král po bitvě u Lipska udělil Radeckému Řád černého orla I. třídy. Další vyznamenání dostal rovněž od anglických a bavorských spojenců. Zároveň byl jmenován tajným radou, což mu dávalo možnost a právo předkládat císaři i ministrům memoranda.

Poté se opět vrátil ke své divizi v Šoproni. V roce 1829 se dostal do Olomouce jako pevnostní velitel. Olomouc byla jednou z největších fortifikačních bašt monarchie. Toto místo bylo Radeckému předurčeno před výslužbou. Nové destabilizační události v Itálii i jinde však způsobily, že v roce 1830 byl pověřen zorganizovat armádu, jež měla potlačit revoluční nepokoje na Apeninském poloostrově, a rok nato převzal její velení. V roce 1836 byl povýšen na polního maršálka. Vojevůdcovská dráha Radeckého vyvrcholila v letech 1848–1849, kdy zejména v bitvách u Custozzy (25. 7. 1848) a Novary (23. 3. 1849) porazil armádu sardinského krále Karla Alberta, jenž se pokoušel využít revoluční vlny ke sjednocení Itálie pod svojí vládou. Tehdy slavný voják potlačil mimo jiné i protirakouské povstání v Miláně a v Benátkách, které koncem srpna 1849 opět dobyl svému císaři. Zůstaly součástí monarchie až do roku 1866.

Po skončení války byl jmenován místodržitelem v Lombardsko-benátském království, velitelem všeho zde rozmístěného vojska a hlavou civilních i vojenských úřadů, a to až do roku 1857, kdy byl v 91 letech penzionován. Zůstal však žít v Miláně ve svém sídle.

Během vojenské kariéry se Václav Radecký z Radče zúčastnil celkem sedmnácti polních výprav, zvítězil v desítkách bitev, byl sedmkrát vážně raněn v boji, dočkal se vyznamenání všemi rakouskými řády a též mnohými spojeneckými, byl dekorován i Řádem zlatého rouna. Dožil se v plné síle 92 let. Monarchii sloužil téměř 73 roků! Přišel na svět za Marie Terezie a aktivně působil ještě za panování císaře Františka Josefa I. Mezitím sloužil čtyřem dalším císařům. A sloužil jim věrně a poctivě. Čím věrněji, tím vytrvaleji kritizoval jak poměry v rakouské armádě, čemuž rozuměl, tak i v říši, čemuž rozuměl už méně. Vymykal se z šedi průměrnosti nejen odvahou a zručností, ale zejména vojenským novátorstvím i nekonvenčním myšlením. Podřízené vojenské jednotky nikdy nezapomněl podrobit důkladné přípravě, ať jako velitel olomoucké pevnosti nebo jako velící generál v Uhrách, Itálii či jako vrchní velitel armády v Čechách. Z této doby se také dochovala řada Radeckého zajímavých teoretických spisů a cvičebních návodů. U podřízených vojáků byl oblíben, protože se všeobecně vědělo, že se nevyhýbá námaze a riziku, spojeným s životem v poli.

Zemřel ve Villa Reale v Miláně dne 5. ledna 1858 a pochován byl dle vlastního posledního přání v Klein Wetzdorfu u Stockerau nedaleko Vídně, v Panteonu rakouské slávy. Nastoupené vídeňské vojenské posádce, doprovázející dne 18. ledna 1858 pohřební vůz, osobně velel rakouský císař František Josef I. Po celou dobu existence habsburské monarchie žádný císař nikomu takovou poctu neprokázal! Bylo to zasloužené, třebaže tehdy mladý císař nemohl tušit, že s Radeckým není pohřbíván jen významný válečník, nýbrž i sláva rakouské armády. V budoucnu ji totiž čekaly již jen porážky – v roce 1859 v Itálii, roku 1866 s Pruskem a pak roku 1918 v 1. světové válce. Hudební skladatel Johann Strauss starší složil na počest jeho triumfálních vojenských tažení známý Pochod Radeckého.

Památku polního maršálka Radeckého připomíná v rodovém zámku ve vsi Třebnice u Sedlčan mramorová deska. Už jen málokdo dnes ví, že na Malostranském (dříve Radeckého) náměstí v Praze stával jeho krásný pomník, dílo bratří Maxů, které po pádu Rakousko-Uherska a vzniku Československé republiky v roce 1918 bylo odstraněno. Jedná se o uměleckou litinu vytvořenou z roztavených ukořistěných sardinských děl. Zachovala se ale a je uložena v Lapidáriu Národního muzea na Pražském výstavišti.

V závěru života se tento český šlechtic vyznal ve svých Pamětech k předchozí vojenské kariéře slovy: „Neměl jsem rodiče ani domov. Rozhodl jsem se pro vojenský stav a nikdy jsem toho nelitoval. V něm jsem nalezl smysl života a služby vlasti…“