PETR PARLÉŘ

(asi 1332/33–13. 7. 1399)

Německý architekt, stavitel, kameník, sochař a řezbář, který se narodil ve švábském Gmündu. Pocházel z významného rodu, později označeného přízviskem Parléřové, který ovlivňoval podobu středoevropské gotické architektury po celé 14. století. Petr byl synem Jindřicha Parléře (†1386), význačného představitele této slavné stavitelské a sochařské rodiny, a působil převážně v českých zemích. Je považován za předního umělce doby Karla IV. a ve svých geniálních architektonických a sochařských realizacích naznačil další vývoj gotického umění.

Otci pomáhal při práci parléře (políra) na stavbě dómu v Kolíně nad Rýnem a poté s ním pracoval na chóru kostela sv. Kříže v Gmündu. Někdy se uvádí, že se snad podílel na jeho architektonickém řešení. Patrně však můžeme vyloučit, že by byl samostatným projektantem v Gmündu a později v Norimberku, kde otcova huť stavěla kostel Panny Marie (Frauenkirche). Snad právě tato práce parléřovské huti pro Karla IV. upozornila panovníka a jeho okolí na její kvality, které byly vzaty v úvahu při výběru pokračovatele stavby katedrály sv. Víta v Praze.

Císař Karel IV.

Císař Karel IV. (1316–1378) se výrazně zapsal do českých dějin a Praha vděčí za mnohé své architektonické skvosty vizím a vůli tohoto panovníka, jenž umně spojoval vladařský pragmatismus s ideovým zdůvodněním a sakralizací královské a císařské moci. Karel navázal na tradici Prahy jako hlavního města království a oceňoval potenciál Prahy a Čech coby základen dynastické lucemburské moci. Odsud si mohl zajistit bohatství lucemburské dynastie a začít s uplatňováním svého práva na císařský trůn. S velkorysostí sobě vlastní začal přebudovávat Prahu na sídlo krále českého i římského. Jeho dvůr byl sice často na cestách a Karel budoval i jiné rezidence (zmiňme především Norimberk), avšak Karlovu představu národního a říšského „Hauptstadtu“, přes některá omezení, naplnila Praha – „koruna Čech“.

Obecně se uznává, že nová pražská architektura měla více než jakékoliv jiné umění za úkol veřejně podpořit dva hlavní cíle Karlovy politiky v Čechách. Jednalo se o sakralizaci království, v němž v roli českých králů ex dei gratia navázala lucemburská dynastie na předchozí vládnoucí rod Přemyslovců s požehnáním jejich společného ochránce, sv. Václava. Druhým cílem byla oslava moci a prestiže císařského úřadu v čele s Bohem pomazaným monarchou mundi. Tento, slovy Karla IV., dvojí trůn měl být natrvalo zachycen v umění.

Pražská katedrála byla budována jako metropolitní chrám nové arcidiecéze. Základní kámen jejího presbytáře byl položen v roce 1344 v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství. Již její poloha naproti královskému paláci zdůrazňovala úzké sepětí panovnické a církevní moci v zemi. Katedrála se stala posvátným místem, kde spočívaly ostatky zemských patronů. Sloužila i jako korunovační kostel vladařů českého království a jako jejich pohřebiště. Představovala tedy nejvýznamnější stavbu celého království a pochopitelně jako vzor tohoto díla byla zvolena francouzská katedrála – v tomto duchu zahájil stavbu kostela sv. Víta už Parléřův předchůdce Matyáš z Arrasu. Po smrti Matyáše z Arrasu v roce 1352 se budování katedrály nezastavilo, ale zanedlouho se jevila potřeba vybrat nového stavitele.

Pražské stavby Petra Parléře

Petr Parléř byl povolán do Prahy roku 1356 a převzal vedení stavby katedrály. Do Čech nepřišel sám, spolu s ním se zde postupně zabydlilo několik příslušníků širší rodiny, kteří byli obdobně vyškoleni. Hlavní zdejší Petrovy práce jsou vyjmenovány v latinském nápisu nad jeho bustou v triforiu pražské katedrály: „Petr, [syn] Jindřicha parléře... a mistra z Gmündu ve Švábsku, druhý mistr této huti, kterého císař Karel IV. přivedl z řečeného města a učinil jej mistrem tohoto kostela. A tehdy mu bylo dvacet tři let a začal řídit [stavbu] roku 1356, a dokončil tento chór léta Páně 1386, kteréhožto roku začal [zhotovovat] stolice onoho kůru, a v napřed napsaném čase také začal a dokončil chór Všech svatých a řídil [stavbu] vltavského mostu a začal od základu chór v Kolíně nad Labem.“

Obecně se předpokládá, že Petr Parléř jako stavitel katedrály od počátku rozpracovával její projekt. Nedávno se však objevil názor, jenž však není zcela akceptován odbornou veřejností, že až do roku 1366 v podstatě realizoval otcovy plány. Bezvýhradně však platí, že pražská katedrála se stala hlavním životním dílem Petra Parléře. Nejdříve se musel vyrovnat s původními návrhy Matyáše z Arrasu, ale postupně se mu podařilo celé stavbě vtisknout své invenční pojetí. Do roku 1386 dokončil vysoký, prosklený katedrální chór s třístupňovou dispozicí a opěrným systémem. Ještě roku 1392, již v době panování Karlova syna Václava IV. (1361–1419), byl Parléř zmiňován jako vedoucí huti v době založení katedrálního trojlodí. Do své smrti roku 1399 patrně dokončil vedle katedrálního chóru kapli sv. Václava, sousedící jižní bránu a přízemí jižního průčelí transeptu a také přízemí velké věže.

Parléř nepůsobil v Praze jen jako architekt a stavitel, ale také jako sochař a řezbář. Jistě ovlivňoval celý soubor sochařské výzdoby katedrály a vytvářel také pro své pomocníky šablony (formy), podle nichž otesávali kameny, nebo jim mohl nakreslit nákresy na jednotlivých kamenech. Vedle jiných umělců však také přímo vytvořil pro katedrálu některá sochařská díla. Uveďme například náhrobky Přemysla Otakara I. (1377) a Přemysla Otakara II. nebo vlastní autoportrét. O autorství sochy sv. Václava ze Svatováclavské kaple se vedou spory, převážně není považována za dílo Petra Parléře. Jeho řezbářská činnost je doložena při tvorbě nedochovaných chórových lavic v katedrále. Ty však shořely za velkého požáru Hradu v roce 1541.

Další Parléřova stavba se nachází hned naproti katedrále. Kaple Všech svatých, spjatá s královským palácem, sloužila jako kostel prestižní kapituly. Původní kaple byla vysvěcena již roku 1264, avšak Karel IV. při této kapli v letech 1338–1339 založil novou privilegovanou kolegiátní kapitulu, které daroval vzácné relikvie, drahocenná roucha, mnoho kalichů a monstrancí a jiné kostelní vybavení. Později ji také nechal stavebně upravit. Asi v 60. a 70. letech Parléř řídil výstavbu nového chóru této kaple se skeletovou konstrukcí a bohatým utvářením. I tato kaple byla dílem výjimečného významu. Svým pojetím v obecné rovině navázala na pravzor pařížské Sainte-Chapelle.

Od roku 1357 probíhaly stavební práce na Pražském mostě, jejichž řízení nejméně od smrti jeho prvního stavitele mistra Otty v roce 1375 převzal Petr Parléř. Petr a jeho spolupracovníci pokračovali ve stavbě mostu a nedávno založené Staroměstské mostecké věže. Nelze vyloučit, že pro zaneprázdnění jinými stavbami řídil činnost mostní huti prostřednictvím políra. Most byl stavbou v první řadě účelovou, ale jeho založení přitom nepostrádalo rysy monumentality. Byl součástí královské cesty, popsané v korunovačním řádu. Začínala na Vyšehradě, procházela Novým i Starým Městem, přes kamenný most pokračovala na Malou Stranu a vrcholila na Hradě. O autorský podíl Petra Parléře na projektu Staroměstské mostecké věže, dokončené před rokem 1399, se vedou spory. K předním autorům její sochařské výzdoby mohl náležet Michael Savojský, Petrův švagr a polír mostní huti v letech 1375–1384. Věž neměla jen fortifikační význam jako stavba uzavírající přístup na most, ale byla koncipována jako náročný monument reprezentující dynastii a její postavení. Ikonografie její výzdoby poukazuje na mocenskou slávu Lucemburků a na teritoriální rozsah České koruny.

V Praze se Petr Parléř dále podílel např. na výzdobě Týnského chrámu, kde vytvořil sedile a vypracoval projekt portálu. Snad zde zhotovil i některé nedochované sochy na arkádových pilířích uprostřed trojlodí. Z mimopražských realizací je nutné uvést nový chór chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně nad Labem.

Chór chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně nad Labem

Dominantou Kolína je typická silueta chrámu sv. Bartoloměje. Jeho stavbu zahájil král Přemysl Otakar II., který touto monumentální svatyní chtěl zdůraznit panovníkův majestát a bohatství nového královského města. Završení záměru se pochopitelně nedožil, neboť budování chrámu a jeho umělecká výzdoba přesahovaly život jednotlivce. Stavební práce proběhly v několika etapách, které výrazně proměňovaly podobu chrámu. Od počátku však byl zamýšlen jako síňové trojlodí a také tak dokončen.

Počátky jeho stavby spadají do 60. let 13. století, krátce po založení Kolína, kdy Přemysl Otakar II. povolal přemyslovskou stavební huť, jež čerpala ze soudobých saských, duryňských a severofrancouzských vzorů. Vybudován byl nezachovaný raně gotický presbytář, v němž se nacházela krypta sv. Ducha, a vztyčeny obvodové zdi síňového trojlodí. Během druhé etapy v 70. letech 13. století došlo k zaklenutí trojlodí podle pozměněného projektu, který oproti předchozímu působí konzervativněji a robustněji. Patrně v závěru 13. století byly dokončeny štíhlé osmiboké věže po stranách západního průčelí.

V roce 1349 chrám vážně zasáhl požár města, který ho vážně poškodil. Nelze však vyloučit, že o případné přestavbě městského kostela se uvažovalo již dříve. Jeho obnovou byl panovníkem pověřen Petr Parléř, který po jedenácti letech zahájil v místech původního presbytáře výstavbu nového katedrálního chóru. Kamenná nápisová deska, dnes umístěná u sakristie uvnitř kolínského chrámu, sděluje, že dne 20. ledna 1360 za vlády císaře Karla byla zahájena stavba chóru mistrem Petrem z Gmündu, kameníkem. Deska byla v průběhu staletí zapomenuta. Objevil ji asi ve 40. letech 19. století, zabílenou a ukrytou za jedním oltářem, úředník kolínského zámku František Xaver Havlovek. Chór kostela sv. Bartoloměje v Kolíně je také uveden mezi několika díly Petra Parléře na nápisu nad jeho bustou v triforiu Svatovítské katedrály. Píše se zde, že „…začal od základu chór v Kolíně nad Labem…“

Patronátní právo na kolínský kostel náleželo českým králům. Císař Karel IV. se mohl sám rozhodnout pro Parléře jako jeho obnovitele, ale nelze vyloučit aktivní podíl i jiných osob z jeho okolí. Kolín patřil ve své době k významným královským městům a kolínská fara se počítala k nejbohatším. Kolínští faráři, kteří ve městě tehdy působili, se řadili mezi významné preláty, mající úzké vazby k pražskému dvoru. Císařův dvořan, notář, pokladník dvora a kanovník u Všech svatých na Pražském hradě Dětřich Janův z Klatov, který byl farářem v Kolíně do roku 1360, byl 19. listopadu toho roku jmenován děkanem kapituly ve slezské Vratislavi. Dne 4. února 1361 mu dal císař Karel IV. listinou vydanou v Norimberku doporučení na cestu do Říma. Koncem 70. let 14. století jej zaznamenáváme mezi kandidáty na úřad vratislavského biskupa. Dětřichův nástupce na kolínské faře kněz Ondřej, syn Eberlina (Enderlina) z Vysokého Mýta, byl také kanovník u Všech svatých na Pražském hradě. Tito faráři mohli být inspirátory zapojení Petra Parléře do obnovy chrámu sv. Bartoloměje, avšak bližší zprávy nám chybí. Je současně dost pravděpodobné, že Parléř pak uzavřel smlouvu s městskou radou na výstavbu chóru, avšak opět se nám nedochovaly písemné prameny.

Parléřovi byl vzorem chór kostela sv. Kříže ve švábském Gmündu, který budoval jeho otec Jindřich Parléř a kde jeho syn získával první zkušenosti. Petr tuto novou část navrhl po vzoru katedrál, ale ve srovnání s pražskou katedrálou působí architektura kolínského chóru zdrženlivým dojmem, respektujícím skutečnost, že se jedná o městský kostel, byť významného královského města.

Uprostřed závěru se zdvíhá vysoký chór obepínaný nižším ochozem, otevírajícím se do obvodových kaplí. Kaple jsou však navenek sevřeny pláštěm obvodové zdi, ukrývajícím i rozvinutý opěrný systém, jenž je vtažen do hmoty stavby. Z pohledu uvnitř je neobvyklé umístění pilíře do osy vysokého chóru, který vybízí věřícího k pohledu vzhůru, k nebesům. Velkolepá okna chóru, původně osazená barevnými vitrážemi, zalévají interiér překvapivě intenzivním světlem.

Asi v roce 1378 byla stavba chrámového závěru vysvěcena, o čemž však víme jen z přepisu další, ale nedochované nápisové desky z chrámu sv. Bartoloměje. Torzovitost zpráv nám ani neumožňuje přesně určit, kdy byl chór zcela dobudován a zda se i na jeho dokončování podílel sám Petr Parléř. Někdy bývá vyslovována domněnka, že vedení stavby převzal v Kolíně usazený kameník a stavitel Michael, ztotožňovaný často se zetěm Petra Parléře. Ovšem i zde se pohybujeme jen na poli dedukcí bez ověřitelných fakt. Vrcholně gotické úpravy, podporované bohatými kolínskými měšťany, však pokračovaly dále. Okolo roku 1400 byla k jižní boční lodi přistavěna kaple Panny Marie, dnes zvaná Kokovská.

Petr Parléř krátce působil také mimo Čechy. Mimo Prahu vytvořil Madonu vratislavskou (kolem r. 1360) a se svými pomocníky náhrobek vratislavského biskupa Přeclava z Pogorzel (kolem r. 1370). Snad k jeho dílům patří i náhrobek arcibiskupa Arnošta z Pardubic († 1364) ve farním kostele v Kladsku a tamější velká dřevěná Madona s vrabcem. V Kolíně nad Rýnem roku 1380 spolupracoval na plastikách horní části Petrského portálu kolínského dómu. O tři roky později ve Štrasburku pravděpodobně zhotovil barevný návrh sochařské výzdoby starší fasády zvonového patra štrasburského dómu.

Parléřovo životní poslání úzce ovlivňovalo jeho rodinné poměry. Byl dvakrát ženat a někteří jeho synové se stali otcovými pomocníky a pokračovateli rodinné tradice. S první manželkou Getrudou měl syny Mikuláše, Václava a Jana. První z nich byl knězem a svatovítským kanovníkem. Druzí dva se asi u otce vyučili kameníky a pracovali ve svatovítské huti. Z druhého manželství s Elizabetou z Buru pocházejí další dva synové, Pavel a Janco. Druhý z nich působil rovněž jako kameník.

Parléř se vypracoval do postavení výrazného umělce vrcholné gotiky. Jeho tvarosloví se vyvíjelo pod vlivem dosavadních zkušeností, otcova příkladu, ale i znalostí dalších členů huti. Architektonická řešení přizpůsoboval funkci každého místa a prostoru chrámu. Dokázal uvést v soulad jejich poslání a reprezentační nároky, invenčně užíval dosavadní kompoziční systémy a tvarové vzory, což ústilo až v neklasickou skladbu forem a výrazovou rozmanitost. Vytvářel a vyhraňoval kontrasty vedoucí k dramatizaci architektury a jejích jednotlivých částí. Lze konstatovat, že Parléřova individualita tvůrčí osobnosti překračovala anonymitu architektonické tvorby českého středověku. Jeho jméno je spojeno s nejvýznamnějšími dvorskými stavbami v Praze a k těmto jeho počinům se také důstojně řadí chór chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně.