JAKUB KRČÍN Z JELČAN A SEDLČAN

(18. 7. 1535–1604)

Jistěže víte, že Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan je slavný rybníkář, záhadami a čertovskými pověstmi opředený renesanční muž. Patrně jej považujete za Jihočecha a nejste si jisti, jestli Sedlčany vůbec do jeho jména patří. Tak často o něm slýcháte jako o Krčínovi z Jelčan, že se nedokážete ubránit podezření, zda si ho Sedlčany nepřivlastňují neprávem, třeba jen kvůli tomu líbivému rýmu – z Jelčan a Sedlčan. Tak to určitě není, ale kdo jiný by měl vyvrátit veškeré pochybnosti a objasnit vám tuto záhadu než Sedlčanští? Proto neváháme zhostit se tohoto úkolu a zveme vás za Krčínem na Sedlčansko. Právě zde totiž strávil celou třetinu svého života a mnohé stopy po jeho činech jsou tu dodnes patrné.

Jakub Krčín z Jelčan se narodil 18. července 1535 v Kolíně. Na začátku jeho pozdějších hospodářských úspěchů byla jeho činnost vrchnostenského úředníka u Viléma Trčky z Lípy. Důkladně se tu seznámil s ekonomikou dobře prosperujícího šlechtického dominia a zároveň měl na starosti kontrolu panského podnikání (výnosy dvorů, lesů, rybníků a podobně).

Po třech letech později přešel do služeb malého panství kláštera v jihočeských Borovanech. Při plnění nelehkého úkolu dát zdejší zpustlé hospodářství do pořádku si Krčín vedl neobyčejně zdatně. Navíc se tu přiučil matematice a geometrii. Krčínova svědomitost a spolehlivost byly tím nejlepším doporučením do vyšších sfér společenského života. Již v únoru 1561 byl ustaven podpurkrabím na krumlovském zámku a vstoupil tak do služeb Viléma z Rožmberka, toho času největšího a nejmocnějšího šlechtice v zemi.

Do nové práce se Jakub Krčín z Jelčan pustil s vervou sobě vlastní. Organizačními schopnostmi, úspornými opatřeními i přísným dohledem na podřízený personál si na jedné straně získával stále větší Rožmberkovu důvěru, na straně druhé mu přibývalo nepřátel a odpůrců. Zvláště když snaživý mladík velmi záhy dostal důvěru spravovat nejen zámek, ale také krumlovské hospodářství.

Hned zpočátku soustředil Krčín svou pozornost na pivovarnictví a jal se omezovat vaření piva měšťany a zásobovat panské krčmy panským mokem. S tím šla ruku v ruce dodávka sladovnického obilí, a tedy stavba mlýnů. Dalším předmětem jeho budovatelského zájmu se staly ovčíny a především dvory. Ty kromě mléka a bohaté živočišné výroby nezbytné pro panský stůl produkovaly sladovnickou pšenici pro pivovary.

Krčín realizoval desítky stavebních aktivit, které byly sice nákladné, ovšem na realizaci svých plánů dokázal sám najít finanční prostředky. Osobně přeměřoval poddanské pozemky a ke své spokojenosti většinou docházel ke zjištěním, že poddaní využívají zemědělské půdy více, než by měli. Tak docílil toho, že každý panský ovčín a dvůr měl dostatek luk, pastvin a polí. Mnozí poddaní museli platit za pozemky, které dosud užívali a o nichž nemohli doložit, že je obhospodařují oprávněně.

Při prosazování svých záměrů postupoval Krčín neobyčejně energicky a postupně realizoval řadu nekompromisních zásahů do struktury krumlovského dominia. Využil při tom všech dostupných a mnohdy i nedostupných ekonomických a lidských zdrojů. Všichni podřízení úředníci a robotníci pocítili jeho tvrdou a pevnou ruku. Bezohledně je trestal za každý přestupek, mnohdy hned šibenicí. Neměl slitování s nikým, natož s darebáky.

V roce 1566 uskutečnil svůj životní omyl a oženil se s vdovou Dorotou Slepičkovou, rozenou z Radkovic. Sňatek však nepramenil z jeho zamilovanosti a bezpochyby nepodlehl ani půvabům o třicet let starší nevěsty. Její výrazná přednost spočívala v bohatství. Po svatbě si Krčín mohl dokonce dovolit půjčovat peníze a mezi prvními dlužníky byl i sám Vilém z Rožmberka, jehož politická kariéra polykala nemalé částky. Krčín v případě Viléma snad ani nepočítal s návratností takto vydaných financí, nicméně si tím zajistil Vilémovy cenné protislužby. Dlouhodobě poskytovaných půjček využívali též páni z Hradce či Švamberkové.

Z úrokových příjmů získával Krčín po celá desetiletí zcela pravidelně daleko více prostředků, než mu za výkon úřadu purkrabího a poté regenta vyplácela rožmberská komora. V hledání dalších způsobů, jak rozhojnit osobní majetek, byl Krčín stále úspěšnější. Začal se prosazovat i v rybníkářství a dobře si uvědomoval cenu svých služeb. Své teoretické znalosti začal v praxi uplatňovat v roce 1564. „Toho roku přidáno jest mu od Pána Boha umění, kteréž v tomto světě poslední není. Rybníky a stoky začal měřiti, čemuž mnozí nechtěli věřiti,“ uvedl ve svém životopise. První rybníkářské dílo nazval symbolicky Počátek a také další stavby pojmenoval výstižně jako Nevěrný, Naděje, Skutek, Pamatuj, Krvavý, Víra, Láska, Krčín a známý Nevděk u Třeboně, později přejmenovaný na Svět, a v neposlední řadě další gigant – Rožmberk.

V roce 1569 se Jakub Krčín z Jelčan stal regentem – nejvyšším úředníkem na všech rožmberských panstvích. Krčínovi se peníze v nové funkci jenom hrnuly, a tak mohl dvojnásob litovat ukvapeného svatebního kroku. Nevyšel mu totiž základní předpoklad, že Dorota brzy zemře a on se stane šťastným, bohatým a svobodným vdovcem. Povýšení mu nepřineslo pouze širší pole působnosti a větší moc, ale především vyšší osobní zisky. Nejenže mu byl opět zvýšen plat, navíc od Viléma obdržel dvůr Leptáč u Netolic.

Záležitost však měla podstatný háček. Leptáč ležel na pozemcích kláštera Zlatá Koruna, nad nímž měl Vilém z Rožmberka patronát. Krčín si mohl být tímto darem jist pouze tak dlouho, dokud Vilém žil. S touto nejistotou se nemohl spokojit, toužil po dědičném panství, zvláště když se s přibývajícím časem zvyšovala naděje, že dny jeho staré manželky budou konečně sečteny a on v tomto směru dožene zanedbané.

Zatímco v osobním životě měl Krčín velikou smůlu, ve své kariéře dociloval s „lehkostí“, či spíše bojovností sobě vlastní splnění jednoho záměru za druhým. Leptáč nechal uzpůsobit vladařově vkusu, vyzdobit nádhernými loveckými motivy a přilehlá obora neměla svou velikostí v zemi obdobu. Krčín dosáhl svého a Vilém skutečně projevil o toto znovuzrozené sídlo eminentní zájem.

Místo „nejistého“ Leptáče si regent vyhlédl opomíjenou část panství – poměrně vzdálené Sedlčansko. Vilém z Rožmberka se tomuto nápadu nebránil, jenomže v cestě stála překážka. Podle smlouvy z roku 1503 o majetkovém převodu na vyšehradskou kapitulu se žádný prodej nemohl uskutečnit, neboť by byl předem neplatný. Mocný Rožmberk ani vynalézavý Krčín se této na první pohled nezdolatelné překážky nezalekli. Využili skutečnost, že sám Rudolf II. dlužil Vilémovi 5500 kop grošů českých. Rožmberk v důsledku toho na císaři vymohl, aby Sedlčany odňal kapitule a jako splátku svého dluhu mu je postoupil do dědičného vlastnictví.

Dne 20. ledna 1580 se na sedlčanské radnici (dnes sídlo muzea) uskutečnil významný akt. Ladislav Popel z Lobkowicz oficiálně předal Sedlčany (měl je dosud v zástavě) Vilému z Rožmberka a ten je pak postoupil Krčínovi. Výměnou za statek Nový Leptáč s příslušenstvím tak regent získal Sedlčany a některé okolní vesnice i s poddanými. Rožmberk bezpochyby pochopil, že Krčín ve svých úvahách ohledně výměny Sedlčan kalkuloval s možností, že rod Rožmberků vymře po meči. Oplatil mu stejnou mincí a v srpnu 1580 smlouvu doplnil výhradou, že toto panství získává Krčín dědičně pouze v případě, bude-li mít mužské potomky. Jakmile by rod zanikl po meči, celé sedlčanské zboží se vrátí Rožmberkům. V případě, že by Krčín po sobě zanechal jen dcery, vyplatí jim Rožmberkové 6000 kop grošů českých. Pokud by zemřel bez dědiců, připadla by tato částka osobě Krčínem určené. Vilém tedy přemýšlel obdobně jako Krčín a uchovával si naději, že buď on sám, nebo jeho mladší bratr Petr Vok se na rozdíl od regenta dědiců dočkají.

Ziskem Sedlčan se Krčín dostal do zcela nového postavení – vypracoval se v pána, který má své panství a své poddané. Sedlčanští uvítali nového majitele s radostí, neboť se mylně domnívali, že v něm naleznou dobrotivého pána a ochránce. Svůj omyl poznali záhy. Jakub Krčín se vrchnostenské správy ujal s energií a podnikavostí sobě vlastní. Začal se psát „z Jelčan a na Sedlčanech“, za své sídlo si však vybral vodní hrádek Křepenice, který dobudoval roku 1584. Naštěstí se dochoval do současnosti a prochází kompletní rekonstrukcí.

Roku 1586 koupil Krčín dům vedle malého sedlčanského pivovaru a přestavěl jej na veliký pivovar s rozsáhlými sladovnami a hvozdy. Hned vedle byly lázně a městská brána, zvaná Lázeňská. V témže roce získal mlýn na potoce Mastníku a vybudoval z něj veliký mlýn o šesti kolech a sedmi stoupách. Aby měl z novostavby užitek ještě větší, pořídil v ní i valchu pro soukeníky a šlejférnu pro nožíře a brusiče. Získal též nedaleké louky a poblíž založil velikou chmelnici. Nad zmíněným mlýnem stál ještě Spálený mlýn, který taktéž koupil i s příslušnými poli a loukami a zřídil tam dva seníky.

Ačkoliv byl Krčín stále ještě správcem rožmberského panství, jeho činnost na Sedlčansku svědčí o jeho neúnavnosti a schopnostech. Mezi mlýnskou stokou a vlastním potokem nechal na pozemcích zvaných Na Obecnici vystavět tři sádky na ryby. U Příčov a Dublovic vznikla největší vodní plocha na Sedlčansku – Musík (nyní 49 ha). Nedaleko odtud je větrný mlýn holandského typu zvaný Větrák. Jeho torzo dodnes budí pozornost na skalnatém návrší Chlumky u cesty spojující Musík a Příčovy. I přes jeho stav se jedná o nejlépe dochovanou památku tohoto druhu u nás. Krčín coby jeho stavitel však nebyl dosud definitivně potvrzen.

V březnu 1586 dostal Krčín oficiální glejt od samotného císaře Rudolfa II., kterým jednak polepšil regentův dosavadní erb a také mu potvrdil, že se může psát „z Jelčan a Sedlčan“. V září 1587 „konečně“ zemřela jeho manželka Dorota a regentovi svitla naděje na mužského dědice. Byl odhodlán začít nový život. Budoucnost rodu měla zachránit pro změnu o třicet let mladší Kateřina Zelendarová z Prošovic. Osud však dal Krčínovi planou naději a doslova se mu vysmál. Mladičká Kateřina byla sice vzornou manželkou a rodila mu jedno dítě za druhým, jenomže samé dcery. Přitom pouze synovi mohl Krčín předat své rozsáhlé panství, k němuž se vlastní pílí dopracoval. Znervózňovat ho mohl i příklad Viléma z Rožmberka. Ten se oženil dokonce čtyřikrát a ani s jednou ženou se nedočkal mužského dědice. Zemřel roku 1592 a správa rožmberského panství s 41 velkými a dobře fungujícími hospodářskými dvory přešla na jeho bratra Petra Voka z Rožmberka.

Jakub Krčín však na rozdíl od Viléma z Rožmberka měl roku 1592 ještě sil dost a čile rozhojňoval své nemalé vlastnictví, které se nákupy rozrostlo téměř čtyřnásobně. Přitom na přikoupené domy, mlýny, zámky, dvory, vsi a lesy se nevztahoval dodatek Viléma z Rožmberka o převodu sedlčanského panství zpět k rožmberskému majetku, pokud Krčín zemře bez mužských potomků. Nově získané vlastnictví mohl odkázat komukoliv, tedy i dcerám. Těch se mu narodilo postupně šest: Mariana, Anna Kateřina, Lidmila, Eliška, Žofie a Johanka.

Zatímco smrt první manželky v roce 1587 Krčín dost možná i oslavil, o deset let později vystrojil o poznání smutnější pohřeb. Zemřela totiž jedna z jeho dcer. Pochována byla v dublovickém kostele. Traduje se, že ztráta milované Mariany ranila Krčína tak silně, že se rozhodl přesídlit ze svého křepenického domova do Obděnic. Důvody pro stěhování měl nepochybně i jiné. V pokročilém věku kolem šedesátky chtě nechtě musel velmi vážně počítat s možností, že zůstane bez mužských potomků. V takovém případě pro něj nemělo příliš smysl investovat do majetku, jenž po jeho smrti připadne podle smlouvy zpět Rožmberkům.

Obděnice Krčín koupil roku 1593. Nad touto odlehlou osadou se vypínal goticky přestavěný románský kostel Nanebevzetí Panny Marie, poblíž stála vladycká tvrz a pod ní pivovar. Místo pro Krčína jako stvořené. Tvrz i pivovar prošly rozsáhlou přestavbou, vybudoval tu ovčín a opravil starý mlýn. Nezapomněl ani na rybníky, přičemž mezi jejich názvy zaujme třeba Svět a Nevděk.

Krčínova mladá žena zemřela ještě před Krčínem, čímž se vysvětluje skutečnost, že už 17. října 1601 prodal Petr Vok z Rožmberka právo na sedlčanské panství chlumecké vrchnosti – nejvyššímu kancléři království Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkowicz. Tento už tehdy nejvlivnější politik katolické španělské strany na dvoře Rudolfa II. se v roce 1603 stal manželem Polyxeny (rodem z Pernštejna), vdovy po Vilémovi z Rožmberka.

Krčínovy dny se pomalu naplňovaly. V rámci zaměření pozornosti na Obděnice opravil zdejší chrám a přistavěl presbytář. Na stěnách byly pod okny namalovány postavy v životní velikosti – údajně včetně Krčína. Veškeré výjevy byly pod omítkou objeveny na konci 19. století při opravě chrámu, ovšem po „znalcově prozkoumání“ skončily opět pod vrstvou bílé malby. Zachován zůstal jen Krčínův erb doplněný nápisem „Jakub Krczin z Gelczan a z Sedlczan, 1603“.

Ač byl Krčín zbožný a úpravou kostela si vyprošoval boží milost, tradice nepřipouští jinou možnost, než že si Krčína odnesli čerti. Svou poslední vůli sepsal 19. ledna 1604 a krátce nato zemřel. Přesné datum jeho úmrtí neznáme a není doplněno ani v jeho náhrobku, umístěném v obděnickém kostele. Podle chybějícího letopočtu se usuzuje, že si Krčín nechal náhrobní desku zhotovit ještě za svého života. Dodnes nevyřešenou otázkou zůstává, proč nebyl rok úmrtí nikdy doplněn. Existuje nespočet verzí a vysvětlení, nicméně veškeré úvahy ovlivňuje také další neznámá – zda byl Krčín v Obděnicích skutečně pochován.

O sedlčanské životní kapitole je podrobně psáno v knize Sedlčanskem po stopách Jakuba Krčína a v hojné míře se této zajímavé postavě věnuje také expozice sedlčanského městského muzea. Zde je mimo jiné vystavena kopie tak řečeného Krčínova kancionálu. Více než šestisetstránkové umělecké dílo obsahuje české i latinské náboženské písně. Jeho kouzlo a výjimečnost však spočívá především ve zdobených iniciálách a iluminacích. Právě zde najdeme dosud jediné dobové vyobrazení Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan, a sice coby zpěváka mezi ostatními sedlčanskými měšťany na kůru kostela sv. Martina.