OLGA SCHEINPFLUGOVÁ

(3. 12. 1902–13. 4. 1968)

Olga Scheinpflugová se narodila 3. prosince 1902 ve Slaném. Otec Karel Scheinpflug byl redaktorem a spisovatelem, ve Slaném pracoval v rodinném podniku. Měla dva starší sourozence – bratra Karla a sestru Boženu. Po smrti Olžiny matky se Karel Scheinpflug starší znovu oženil a odešel s rodinou do Prahy, kde se v redakci Národních listů stal kolegou Karla Čapka.

Olgu od mládí přitahovalo divadlo. Ve slánském divadle vídala pražské herce v hodnotném repertoáru, velký dojem na ni udělal Eduard Vojan. Literární talent zdědila zřejmě po otci.

„Chodila jsem do gymnázia jako ve snu, neovládala jsem ještě rozdvojení své bytosti, smolila jsem školní úlohy a přitom jsem se roztržitě potácela někde po jevištích s úsměvem šťastných či tragických hrdinek. Vytahovala jsem z tátovy knihovny romány, na které jsem měla ještě tři roky času, už v třinácti mě drtil Dostojevskij a snažila jsem se usilovně chápat Shakespeara. Pro potvrzení své normálnosti přiznávám, že jsem mu dost dobře nerozuměla. Ale jinak mě mé okolí znalo jako výstřední děvče, které vláčelo po polích kufřík s hereckou výbavou obklopené smečkou kluků a děvčat. Vodila jsem je na nerušené místo na stráni, abych jim tam beze studu zahrála divadlo.“ (O. Sch.: Byla jsem na světě, Mladá fronta 1988.)

Po první světové válce se připravovala na hereckou dráhu u vynikající dramatické umělkyně Marie Hübnerové.

„Paní Hübnerová nevyučovala divadelní teorii, snad ji ani neznala, dbala na divadelní řeč, čistotu a výslovnost, ale to bylo všechno, co znala z herecké techniky. Sama ji nepotřebovala, měla radar geniality, který ji vždycky dovedl k cíli. Přenášela na svých několik žákyň svůj systém hledání, svou výrazovou sílu naplněnou jakousi svatostí a uhrančivým černokněžnictvím. Instinkt jí dopřál poznat zákony, které intelekt musí studovat. ‚Vymysli si to jinak, tohle je moc obyčejné, zapni jiné představy, je to nezajímavé. Hledej, hledej, děvče!‘“ (O. Sch.: Byla jsem na světě.)

Od roku 1920 Olga působila ve Švandově divadle na Smíchově. Zde hrála v řadě inscenací, vytvořila např. titulní postavu v Krylovově hře Divoška (1920), v Shakespearově Zkrocení zlé ženy hrála Bianku (1920) a Kadidju ve Wedekindově hře Lulu (1920). Diváky i kritiku zaujala ihned. Na přímluvu herce Václava Vydry byla angažována v roce 1922 v Městském divadle na Královských Vinohradech. Brzo se stala přední členkou souboru, její herectví bylo oceňováno také pro šíři záběru – hrála role naivek i velké tragické postavy.

„Městské divadlo na Vinohradech hostilo v letech dvacátých pod svou přívětivou střechou tolik velkých osobností, že se mladému herci zdálo troufalé přijít mezi ně. Jaroslavu Kvapilovi už tenkrát tragicky pohasínal zrak, ale dovedl vidět herce na vzdálenost jedné planety, měl odhad pro šíři talentu a smysl pro homogenní ansámbl. S chytrým ředitelem Fuksou soutěžili s Národním divadlem a vyhrávali v mnohých uměleckých střetnutích. Něco nového se tam stále dělo a chystalo. Velká jména tam zářila bez jakýchkoli zlatých epolet a distinkcí, jejich majitelé byli velcí prostě proto, že něco uměli. Přijali každého mezi sebe s laskavou přívětivostí a přátelskou mírou až potud, tohle ti dáme samozřejmě do začátku a ostatní si vybojuj. Zahrála jsem několik naivek a hned jsem zapadla do repertoáru ideálního pro růst mladého člověka.“ (O. Sch.: Byla jsem na světě.)

Do roku 1928 ve Vinohradském divadle nastudovala role ve hrách K. Čapka (Kristina – Věc Makropulos, Mimi – Loupežník), M. Glasse a E. Kleina, R. Jesenské, hrála v Aristofanově komedii Lysistrata, Langrově hře Grandhotel Nevada, Ibsenově Divoké kachně, Hilbertově Vině a řadě dalších. Vrcholem divadelního života konce 20. let byla dramatizace Dostojevského románu Zločin a trest (1928), ve které vytvořila postavu Soni, a Tolstého románu Anna Kareninová (1929, titulní role) v avantgardním režijním pojetí Jana Bora.

Olga Scheinpflugová byla v této době také úspěšnou autorkou divadelních her (Madla z cihelny, později zfilmováno, Zabitý).

Její herectví bylo charakteristické nezvykle civilním pojetím, kterým se odlišovala od starší herecké generace. Na scénu přinášela i do tragických a dramatických rolí lehčí konverzační, někdy i nedbalý hlasový projev, měla střízlivou gestikulaci i mimiku, bránila se patosu. Výrazným rysem jejích postav byla nervozita, duševní neklid. Její doménou byl ženský depresivní typ.

V letech 1929–1944 působí Olga Scheinpflugová v Národním divadle, kde vytváří řadu vrcholných rolí, které byly vybírány přímo pro její umělecký typ. Ztvárňuje např. Medeiu (1942) a Antigonu (1941) v klasických tragédiích, hraje velké role v dramatech Shakespearových (Král Lear – 1929, Bouře – 1937, Romeo a Julie – 1938, Macbeth – 1939), Shawových (Svatá Jana – 1936), Flaubertových (Paní Bovaryová – 1938), hraje Patrice Haringtonovou v Connersově Popelce Patsy (1929), Fanny v Pagnolově Malajském šípu (1931), Lavinii v O’Neilově hře Smutek sluší Elektře (1934), Elektru v Giraudouxově Nové Elektře (1938), Mimi v Čapkově Loupežníku (1938), Káťu v Borově dramatizaci Tolstého Vzkříšení (1939), Věru v rovněž Borově dramatizaci Gončarovovy Strže (1940), Valentinu Ingoldovou v Billingerově Čarodějce pasovské (1941). V roce 1933 měla velký úspěch v Cocteauově monodramatu Milovaný hlas.

V dobovém dokumentu („Důvody umělecké správy pro gážovou úpravu jednotlivých členů činohry ND“ z 13. 6. 1939) nacházíme toto hodnocení Olgy Scheinpflugové: „Veškerá odborná kritika denního tisku bez rozdílu příslušenství i umělecká správa shodují se v tom, že O. Sch. jest dnes vedoucí českou herečkou svého oboru v nejplnějším rozkvětu tvůrčích sil. Náleží jí tedy po právu přiměřeně odstupňovaná gáže, tím spíše, že jednak velký rozsah jejích schopností určuje její velkou upotřebitelnost, jednak přihlédneme-li k tomu, že v ženském souboru ona jediná svou gáží odpovídá obdobným gážím pěti členů činohry (Štěpánek, Steimar, Kohout, Karen, Vydra).“

„Dvacet osm až třicet premiér ročně, které musil tenkrát nastudovat ne příliš početný ansámbl Národního divadla, a hlavně vyhledat v domácím i světovém repertoáru dramaturg František Götz, zaměstnávalo herce v bezdechém tempu. Jedna hra měla premiéru, druhý den se začala zkoušet druhá. Ti nejschopnější nemohli nechat vychladnout rozpálené stroje svých srdcí ani povolit napjaté sítě nervů, planuli, žhnuli a rostli od úkolu k úkolu. Mnohotvárnost postav jim nedovolila zešablonovatět, rychlost studia vycvičila jejich chápavost, představivost i paměť.“ (O. Sch.: Byla jsem na světě.)

V roce 1935 se Olga Scheinpflugová stala manželkou Karla Čapka. Znali se od začátku 20. let, kdy Karla zaujala jako mladičká herečka Švandova divadla. Jejich vztah procházel mnoha zvraty, byli milenci, přáteli i kolegy. Nakonec dospěli k rozhodnutí uzavřít sňatek a Olga byla svému muži velkou oporou zejména v dramatických letech nástupu fašismu k moci, kdy byl Karel Čapek často kritizován a veřejně napadán pro své humanistické a demokratické přesvědčení. Ke svatbě dostali od svého příbuzného Václava Palivce do užívání venkovský dům ve Staré Huti u Dobříše – Strž.

Za německé okupace byla jako vdova po Karlu Čapkovi a otevřená stoupenkyně jeho názorů perzekuována, několikrát byla z různých příčin vyslýchána gestapem. Dne 31. 7. 1944 s ní Národní divadlo zrušilo smlouvu, od 1. 9. téhož roku pak přestávají divadla hrát z důvodu totálního nasazení.

Po válce se Olga Scheinpflugová snaží obnovit pravidelné schůzky přátel Karla Čapka přeživších okupaci, bojuje s oficiální mocí o Strž, kde chce natrvalo uchovávat a zveřejnit památku na Karla Čapka v podobě jeho muzea. V roce 1946 poprvé vychází její Český román, který, přestože měl i negativní kritiky, byl čtenáři dobře přijat, protože poprvé a se značnou otevřeností přináší informace o životě a díle velkého českého spisovatele. Po únorovém puči v roce 1948 odchází řada jejích přátel opět do emigrace a ona sama pro své neskrývané demokratické přesvědčení upadá v nemilost.

„Situace se trapně opakovala jako za války, vracely se mi rukopisy, ale směla jsem hrát, ovšemže mnohem méně než dřív. Nová vydání mých knih nebyla povolena, ačkoli jsem měla s firmou Borový smlouvu na sebrané spisy...

Nastala doba, kdy jsem si chodila se studem pro gáži, týdny míjely bez jediného zaškrtnutého večera. Vyrovnávala jsem se tedy aspoň se svou hereckou minulostí, psala jsem ve verších memoáry herečky, záběry a prožitky z největších světových rolí, které jsem hrála...

Pak se stalo, že vyšla v Sovětském svazu malá brožura od Nikolského o Karlu Čapkovi, naši lidé, kteří se jezdili dívat na sovětskou kulturu, musili konstatovat, že tam žije a tiskne se i ten, koho doma pohřbili. K nelibosti i úžasu mnohých se dověděli na vedoucích místech české kultury, že je Karel Čapek spisovatel. Psal se rok padesátý třetí...“ (O. Sch: Byla jsem na světě.)

Velkou a skutečně nezapomenutelnou osobností českého jeviště se stala Olga Scheinpflugová od chvíle, kdy začala hrát stárnoucí ženy. Svými postavami vytváří portréty složitých, životem deptaných žen, které se snaží všemi silami čelit nepřízni osudu. Hraje v dramatech Čechovových (Raněvská – Višňový sad, 1951, Olga – Tři sestry, 1955), Matku Rivu ve stejnojmenné hře D. Berga (1954), Rosu Griggsovou v Podzimní zahradě L. Hellmanové (1957), Strunovou v Hrubínově Křišťálové noci (1961), v Shakespearově tragédii Romeo a Julie hraje Chůvu pod režijním vedením Otomara Krejči. V 60. letech hraje i v rozhlase a televizi, dostává několik filmových rolí.

„Setkání Olgy Scheinpflugové s filmem bylo během jejího života dá se říci kuriózní, což bylo u herečky s takovým rozsahem a popularitou vskutku obdivuhodné. Až na pár epizod ke konci života prakticky ve filmu nikdy nehrála. Dnes, kdy nejlepší herci její generace jsou navždy podobou i hereckým projevem, i když jen filmovým, zachyceni na stříbrném plátně pro větší či menší potěšení přesycených televizních diváků ve filmech pro pamětníky, bohužel neexistuje film, který by zachytil v mladém věku jednu z nejlepších z oné dnes už legendární plejády... Po malé roličce ve filmu Tchyně v roce 1963 v následujícím roce režiséři Evald Schorm, Zbyněk Brynych a Jiří Krejčík usoudili, že je tu herečka, u níž už žádná ‚fotogeničnost‘ nehraje roli. A tak jejich filmy Odvahu pro všední den, A pátý jezdec je strach a Čintamani a podvodník se zasloužily o to, že i Scheinpflugovou poněkud pozdě a spíše symbolicky bylo možno zařadit do kartotéky filmových herců. Tři roky před její smrtí napsal Jaroslav Dietl devítidílný seriál Eliška a její rod přímo pro Olgu Scheinpflugovou.“ (F. Krčma: Co bylo dál, 1993.)

Její poslední divadelní rolí byla Matka ve stejnojmenné hře Karla Čapka. O tuto roli dlouho usilovala, nakonec byla obsazena v inscenaci nastudované a hrané v letech 1967–68 ve Vinohradském divadle. Olga Scheinpflugová trpěla vrozenou srdeční vadou, která se během jejího nelehkého a dramatického života zhoršovala.

„Po nešťastném školním představení Matky o Velikonocích, během nichž se její rozbouřené nemocné srdce mělo uklidnit před další reprízou Čapkovy Matky na klinice profesora Charváta, v tu dobu však bohužel v Praze nepřítomného, 13. dubna 1968 se její odchod ze života stal smutnou pravdou. Definitivně se také potvrdilo, že nejvíc jí škodil klid. Jen v neustálém shonu se mohla dožít tak často odkládané smrti až v šedesáti pěti letech.“ (F. Krčma: Co bylo dál, 1993.)

Výrazným rysem Olgy Scheinpflugové bylo i to, že měla vřelý vztah k lidem, byla nesobecká, vždy ochotná pomoci. Měla mnoho přátelských vztahů v pražské intelektuální společnosti. Patřila i jako jediná žena do Táflrundy, stolní společnosti kolem Ferdinanda Peroutky, která se scházela ve 30. letech ve Společenském klubu Na Příkopech. Nechyběl jí smysl pro humor a schopnost sebeironie.

„Měla jsem vždycky pro koho žít, ať to bylo těžké nebo veselé, nezáleželo mi nikdy jenom na vlastním osudu, ale i na těch, kteří patřili do mého kruhu. Když umřeli nebo odešli, cítila jsem se jako vystěhovaná z útulného domova, všeho bylo najednou na světě míň. Být bez vztahů, to je, jako by ses točil sám kolem své osy, nechci si to ani představit, bez přátelství bych byla sama sobě tragicky důležitá a nikdy bych nikomu nesdělila, jak vidím život a svět. Byla bych žebrákem i v nejbohatším osamění.“ (O. Sch.: Místopis srdce, 1968.)

Olga Scheinpflugová by byla nepřehlédnutelnou osobností českého umění 20. století, i kdyby se bývala nesetkala s Karlem Čapkem a jeho přátelským okruhem. Byla herečkou mimořádného talentu a velkých uměleckých výsledků. Psala verše, romány, divadelní hry, memoárovou a dětskou literaturu. Byla zanícenou a oddanou propagátorkou a obhájkyní díla Karla Čapka v dobách totality a platila za to přehlížením svého díla a umlčováním ideologickou mocí, před níž se nikdy nesklonila.