JOSEF KAJETÁN TYL

(4. 2. 1808–11. 7. 1856)

Na průčelní fasádě jedné z budov Českého muzea stříbra v Kutné Hoře je instalován medailonový reliéf s podobiznou Josefa Kajetána Tyla, kutnohorského rodáka a významné osobnosti českého národního obrození. Pamětní deska, která byla osazena v roce 1862 u příležitosti Tylovy slavnosti v Kutné Hoře, má připomínat rodný dům spisovatele, dramatika a tvůrce textu národní hymny „Kde domov můj?“. Dnešní podoba domu pochází až z doby po velkém požáru města v roce 1823. Rodný dům nezůstal v tomto městě jediným připomenutím Josefa Kajetána Tyla, který byl ve své bohaté tvůrčí činnosti také hercem, dramaturgem, režisérem, divadelním kritikem, žurnalistou nebo překladatelem. Tylovo jméno nese příznačně v názvu kutnohorské městské divadlo a k tradici se hlásí třeba i kutnohorský ochotnický spolek Tyl.

Tylova otce zavedla do Kutné Hory vojenská služba v pražském pěším pluku barona Fröhlicha. Vyučený krejčí Jiří Tyll (v křestním listě je uvedena podoba jména Tylli) působil v plukovní hudbě. Láska k dceři místního zámožného krupaře, Barboře Králíkové, ho roku 1806 přiměla usadit se v Kutné Hoře. Svatba se konala i proti vůli nevěstiny rodiny a 4. února 1808 se v domě U zlatého hřebene narodil Tyllovým jejich první syn Josef. Při biřmování dostal jméno Kajetán. Mladí manželé žili v chudých poměrech. Jiří Tyll se sice vrátil po propuštění z vojska ke krejčovskému řemeslu, byl přijat do místního cechu a stal se kutnohorským měšťanem, ovšem musel živit svou rodinu i jako muzikant.

Malý Josef po něm zdědil hudební nadání, měl rád literaturu a od dětství chodil s otcem do divadla. Sám také divadlo hrával se svými kolegy v sídle kutnohorské hlavní školy na Hrádku. Po ukončení školy v roce 1822 mohl na přímluvu ředitele P. Josefa Herzana (1783–1844) a s podporou již usmířené babičky Králíkové pokračovat dále ve studiu v Praze na staroměstském Akademickém gymnáziu. Ovšem další rok, kdy při velkém požáru Kutné Hory přišla jeho rodina i babička o majetek, byl přinucen živit se na studiích už sám. Starosti s existenčním zajištěním ho potom provázely po celý život.

J. K. Tyl opustil Kutnou Horu natrvalo v roce 1822, ale občas se do ní vracel. Měl ji rád, nebyl lhostejný k dění ve městě a ve svém díle se nechával inspirovat kutnohorskou historií. K Tylovým přátelům patřil od dětství vlastenecký kněz Josef Mírumil Pohořelý (1805–1887), též kutnohorský rodák. Z jejich zájmu o literaturu vzešel společně napsaný rytířský román Statný Beneda aneb Založení proboštství vyšehradského (1830).

Klidný začátek studií v Praze vystřídalo období strádání, kdy se Tyl musel živit kondicemi, opisováním textů a not. Žil literaturou a divadlem, zajímala jej česká vlastenecká společnost. V roce 1827 odešel dokončit gymnázium do Hradce Králové, kde působil profesor a dramatik Václav Kliment Klicpera (1792–1859), který si nového studenta oblíbil. Tyl se stal členem jeho domácnosti a zároveň nadšeným žákem. V době hradeckého působení uveřejnil svoje první verše a za jednu z povídek dostal od litomyšlského nakladatele Turečka první honorář – jeho obnošený kabát. Za rok se Tyl opět vrátil do Prahy, aby pokračoval ve studiu na filosofické fakultě. Více jej však zajímal vlastenecký a kulturní život, zcela se oddal divadlu a stal se hercem.

Jeho divadelní začátky však nebyly zvlášť šťastné. Po účinkování v několika ochotnických představeních se v roce 1829 v Písku připojil k Hilmerově německé kočovné divadelní společnosti, aby společně s přáteli provozovali na venkově česká představení. S kočovnou společností cestoval po jižních a jihozápadních Čechách. Tato cesta stejně jako další pouť s jinou německou divadelní společností po Sasku, Bavorsku nebo Slezsku nebyla úspěšná. Zklamaný, bez prostředků se vrátil do Prahy a v roce 1831 nastoupil vojenskou službu jako úředník ve vojenské účtárně. Zůstal v ní jedenáct let, byl ale přitom odkázán na výdělky ze své umělecké a žurnalistické práce. Působení v Hilmerově společnosti ho spojilo s herečkou Magdalénou Forchheimovou (1803–1870), jež byla o pět let starší a s níž se po desetileté známosti v roce 1839 oženil. V té době byl už skutečně zamilován do její mladší sestry Anny Forchheimové-Rajské (1824–1903), která se později stala matkou jeho sedmi dětí.

J. K. Tyl se v Praze účastnil vlasteneckého kulturního života. Organizoval zábavy a kulturní podniky vlastenecké společnosti a začal rozvíjet svou divadelní a spisovatelskou činnost. Kniha Mladý harfeník a starý flétnista aneb Seznámení se v krčmě U zlatého jelínka (1832) byla Tylovou první tištěnou povídkou ze současnosti a historická hra Jan Sachs (1837) se stala jeho prvním dramatickým překladem. Tyl se znovu vrátil jako herec v českých hrách do Stavovského divadla, překládal a začal psát i vlastní divadelní hry. Tylovo dramatické dílo mělo od počátku výchovný charakter. Bylo zaměřeno na sociální a národní problémy české společnosti tehdejší doby, proti odrodilcům, prospěchářům, lidem vychytralým a zpátečníkům.

Důležitým obdobím Tylovy kariéry byl rok 1834. Tehdy se podílel na založení nového ochotnického divadla – samostatné české scény ve zrušeném klášteře kajetánů. Česká představení se zde hrála v letech 1835 až 1837. Tyl soubor řídil a společně s ním v novém divadle vystupovali Karel Hynek Mácha (1810–1836), Karel Sabina (1813–1877), František Jaromír Rubeš (1814–1853) a další. Významným hercem souboru byl Josef Jiří Kolár (1812–1896). Rovněž v roce 1834 Tyl s hudebním skladatelem Františkem Škroupem (1801–1862) předvedli ve Stavovském divadle zpěvohru Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. V této lokální frašce se zpěvy o slavnosti pražských ševců v Nuslích zazněla poprvé lyrická vlastenecká píseň „Kde domov můj?“.

J. K. Tyl v Praze zahájil také svou žurnalistickou praxi jako redaktor časopisů a novin. Centrum jeho práce tvořilo od roku 1833 redigování časopisu Jindy a nyní, který byl o rok později obsahově rozšířen a přejmenován na Květy české a v roce 1835 na Květy. Podobu beletristického časopisu Květy s podtitulem Národní zábavník pro Čechy, Moravany a Slováky určoval Tyl v letech 1835 až 1836 a znovu pak v letech 1841 až 1845. Publikoval v něm své povídky, úvahy, črty, besední čtení, básně, literární a divadelní kritiky, ukázky z dramat původních i přeložených. Časopis usiloval o to, aby vše, co je v něm obsaženo, těsně souviselo s národním a vlasteneckým životem. Květy se staly nejrozšířenějším a nejoblíbenějším českým předbřeznovým časopisem.

V Tylových kritikách se opakovaně objevoval požadavek literární a společenské výchovy čtenáře. Prosazoval do literatury záměr, aby tvorba určená širším vrstvám měla profesionální provedení a aby se povznesla úroveň jejího jazyka. Jeho vlastenecká koncepce národní literatury byla příčinou kritického odmítnutí Máchova Máje v článku „Pohled na literaturu nejnovější“ (1836). I když Tyl Máchovi neupíral jeho básnické nadání, považoval ho za příliš rozervaného a jeho verše za neodpovídající aktuálním potřebám zápasu za národní a demokratické uvědomění. Odsudek K. H. Máchy rozvinul Tyl v povídce Rozervanec (1840).

Čtyřicátá léta 19. století představují vrcholné období Tylovy kariéry, stoupala jeho prestiž v české vlastenecké společnosti. „Miláček národa“, jak byl nazýván, nadále realizoval své spisovatelské nadání v časopisech, s nimiž je spojena jeho beletristická tvorba. V roce 1842 byl na vlastní žádost propuštěn ze služby v úřadě. Nyní se mohl plně věnovat divadlu a literatuře. Psal hry, překládal, působil jako herec, režisér a od roku 1846 do roku 1851 jako dramaturg českých představení ve Stavovském divadle. Základ repertoáru spatřoval v původní české tvorbě. Doplňoval ji aktuálně působícími a společensky výchovnými překlady z německé, hlavně vídeňské lidové dramatiky i překlady realistických sociálních obrazů z francouzských her. Společnost vděčila Tylovi za organizaci prvních českých plesů a besed. Za revoluce roku 1848 vstoupil i do aktivní politiky. Stal se členem Svatováclavského (později Národního) výboru, setníkem ozbrojeného sboru Svornost, pracoval na Slovanském sjezdu a účastnil se jako poslanec Říšského sněmu ve Vídni a Kroměříži.

V letech 1840 až 1841 vedl J. K. Tyl redakci časopisu Vlastimil. Časopis vedle zábavné části obsahoval i poučné rubriky, které přinášely literární novinky nebo informovaly o soudobých událostech. Po odchodu z Květů redigoval v letech 1846 až 1849 lidovýchovný dvouměsíčník Pražský posel, určený pro rolníky a drobné živnostníky, který většinou také sám psal. Časopis měl vzdělavatelskou funkci. V roce 1848 získal ráz politického týdeníku. V původní podobě opět začal vycházet za Tylovy redakce v roce 1851. V revolučních letech působil Tyl také svými Sedlskými novinami, které byly určeny převážně venkovu osvobozenému od roboty, jemuž vysvětloval, jak si počínat v nových podmínkách. Noviny vycházely jako politický týdeník krátce v roce 1849, než byly zastaveny. Jako autor užíval Tyl některé pseudonymy, například M. Horský, Horník, Mírumil Kutnohorský, F. Vladiboj Ostrý, Jan Vítek aj.

Pro své práce prozaické čerpal J. K. Tyl témata z historie, např. v povídkách Rozina Ruthardova (1839) nebo Dekret kutnohorský (1841), významnější však byly jeho povídky ze současnosti. Pro potřeby národního hnutí vytvořil vlasteneckou tendenční povídku. V ní podával obraz ideálních vlastenců a na jejich osudech ilustroval problematiku české národní společnosti. Například pochopení lásky k vlasti se věnoval v novele Vlast a matka (1848), český jazyk a ideu slovanské vzájemnosti obhajoval v povídce Pomněnky z Roztěže (1837). Tylova kniha Kusy mého srdce (1844) je souborem nejvýznamnějších vlasteneckých povídek. Mezníkem ve vývoji vlastenecké povídky J. K. Tyla se stala próza Poslední Čech (1845), situovaná do šlechtického prostředí. Dílo bylo vyznamenáno druhou cenou Matice české, ale tehdy začínající novinář Karel Havlíček Borovský (1821–1856) odmítl Tylovo sentimentální pojetí vlastenectví. Začínala doba věcnosti v přístupu k národnímu hnutí a věrohodnosti v beletrii. Tyl se ve svých prózách zabýval také sociální problematikou městskou a venkovskou, povídky se dotýkaly běžného života lidových vrstev. Právě pro zájem o život české vesnice je Tyl pokládán za zakladatele venkovské povídky.

S největší pozorností se J. K. Tyl v tomto období věnoval divadlu. Jeho názory vyrůstaly z přesvědčení, že skutečné divadelní umění může spočívat jen na profesionálních základech. Jeho kritiky požadovaly, aby divadlo mělo roli při národním uvědomování české společnosti. Tyl také patřil mezi inspirátory myšlenky vybudování českého národního divadla a upozorňoval na to, že předtím je potřeba vybudovat české kočovné divadlo jako školu publika i herců.

V době působení ve Stavovském divadle napsal J. K. Tyl několik svých nejvýznamnějších divadelních her. V žánru dramatických obrazů ze života to mj. byly Paní Marjánka, matka pluku, aneb Ženská srdce (1845), Pražský flamendr aneb Co mu přece pomohlo (1846), Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera (1847), Bankrotář (1848), Chudý kejklíř aneb Noční navštívení (1848). V nich se Tyl zabýval sociální tematikou, kterou ukazoval na protikladech mezi bohatými a chudými lidmi, a soustřeďoval se na kresbu pozitivních lidových postav. Uměleckou přesvědčivost těchto her (kromě Paličovy dcery) snižuje sentimentálnost a někdy idealizace v řešení konfliktu.

Vrcholem Tylovy divadelní tvorby se staly jeho dramatické báchorky, tj. pohádkové hry – Strakonický dudák aneb Hody divých žen (1847), Jiříkovo vidění (1849), Tvrdohlavá žena (1849) nebo Lesní panna aneb Cesta do Ameriky (1850). Tyl v těchto hrách zobrazil specifické rysy českého člověka a života a vytvořil výrazné typy postav. K dramatičnosti i aktuálnosti her přispívá pohádkovost některých scén. Jako nejsilnější vztah oslavují báchorky lásku, která přemáhá všechny potíže.

Na soudobé sociální i politické události a problémy reagoval J. K. Tyl ve svých historických dramatech Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři (1848), Jan Hus (1848), Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové (1849), Měšťané a studenti čili Dobývání Prahy od Švédů (1850) nebo Staré Město a Malá Strana (1851). Hra Kutnohorští havíři vyšla v roce 1848 jako první kniha v Rakousku tištěná bez cenzury.

Současně s Tylovou oblibou a uznáním jeho významného postavení v české vlastenecké společnosti se ve 40. letech objevovaly první kritiky jeho divadelního působení. Vzhledem k Tylově autoritě v oboru byly právě v jeho osobě spatřovány nedostatky tehdejší divadelní praxe. I když se snažil o větší obtížnost děl a vyšší profesionální úroveň představení, byla mu vytýkána lidovost a malá náročnost.

V porevolučním období se J. K. Tyl od politiky znovu vrátil k divadlu. Organizoval česká představení v letní aréně ve Pštrosce, která vznikla v roce 1849. Když byl spolu s jinými českými herci propuštěn v roce 1851 ze Stavovského divadla, odešel před existenčními problémy a nepřízní úřadů z Prahy. Nejprve žádal neúspěšně o vlastní divadelní koncesi na provozování českých představení, ovšem jako politicky nespolehlivý ji neobdržel. Začal tedy v roce 1851 provozovat hry na koncesi ředitele německé divadelní společnosti J. Kullase. To trvalo až do roku 1853, kdy mu pronajatá koncese skončila. Divadelní společnost tehdy ukončila svou činnost po putování v jižních Čechách v Domažlicích. Tylova rodina zůstala osamocena a bez prostředků. Tylovi se však podařilo získat místo režiséra u Zöllnerovy německé herecké společnosti, kde sestavil český soubor a zahájil divadelní putování po severovýchodních Čechách představením v Hradci Králové. V roce 1853 s touto divadelní společností zavítal také do Kutné Hory, kde pro své rodáky napsal a předvedl veselohru Seznámení v Hutích, unešení z Husy, zasnoubení v Roztěži.

Po celých pět let putování s kočovnými divadelními společnostmi ho pronásledovaly finanční těžkosti a strádání. V dubnu 1856 si Josef Kajetán Tyl v Českých Budějovicích naposledy zahrál v představení Chudý kejklíř, hrál sám sebe. Těžce nemocný byl převezen do Plzně, kde 11. července 1856 ve věku 48 let zemřel.