JIŘÍ VOSKOVEC

(19. 7. 1905–1. 7. 1981)

Vyslovíme-li jméno Jiří Voskovec, každý Čech zcela automaticky, bez nejmenšího otálení, doplní také jména Jan Werich, Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo. Známe ho všichni a přitom si málokdo uvědomuje, jak složitý a pestrý život tento herec, režisér, dramatik, spisovatel a překladatel prožil. Je do jisté míry paradoxem, že v Čechách, kde se narodil (mimochodem tehdy jako občan carského Ruska), prožil s přestávkami pouze menší polovinu svého života. Tu delší polovinu, trvající celkem třiačtyřicet let, prožil ve Francii a především ve Spojených státech amerických. Proto bývá v encyklopedických slovnících u jeho jména často napsáno americký herec českého původu. A přesto bez jakýchkoli rozpaků a zcela oprávněně považujeme Jiřího Voskovce za nedílnou součást našich kulturních dějin 20. století.

Jiří Voskovec se narodil 19. července 1905 v Sázavě-Černých Budech. Pocházel z rodiny, která měla výrazné umělecké sklony. Na svět přišel v domě, který si vystavěl v 80. letech 19. století ve slohu českých lidových staveb jeho dědeček, vynikající malíř Soběslav Pinkas.

Voskovcova matka Jiřina Pinkasová se provdala za Viléma Wachsmanna. Ten po studiu na konzervatoři odešel v roce 1889 do Ruska, kde se stal vojenským kapelníkem ve městě Vilnu. V důsledku nemoci se však vrátil roku 1904 do Čech a stal se úředníkem na ruském konzulátu v Praze. Po vypuknutí 1. světové války byl kvůli ruskému občanství internován jako občan nepřátelského státu v Dolních Rakousích a posléze v roce 1915 vyměněn za rakouského diplomata zpět do Ruska. Tam vstoupil do československých legií. To však způsobilo jeho ženě a třem dětem, které zůstaly v Čechách, značné potíže. Jiří, nejmladší ze sourozenců, musel například dočasně přerušit středoškolská studia a jít do učení na truhláře. Po skončení války se Vilém Wachsmann v roce 1920 vrátil do Československa, z vlasteneckých důvodů si počeštil jméno na Voskovec a působil zde s hodností plukovníka ve funkci inspektora vojenských hudeb.

Po absolvování cvičné školy při učitelském ústavu v Praze studoval Jiří Voskovec v letech 1916 až 1921 na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze. A právě zde se poprvé setkal se svým alter ego Janem Werichem. Oba v té době spojovalo především zaujetí němým filmem. V roce 1921 získal stipendium a následující tři roky, až do maturity, studoval na Lycée Carnot ve francouzském Dijonu, kde byl mimo jiné jeho spolužákem pozdější vynikající literární vědec Václav Černý. Ve Francii udržoval styky také s malířem Josefem Šímou, který na něho měl velký vliv a seznámil ho s moderním uměním. Již během dijonských studií hrál Voskovec studentské divadlo a psal verše.

Po návratu do Prahy a složení maturitní zkoušky se stejně jako Jan Werich přihlásil ke studiu práv na Karlově univerzitě. Ani jeden z nich ale studium nedokončil. Mnohem více než právní věda je přitahovalo umění. Voskovec psal básně pod pseudonymem Petr Dolan, do novin články o umění, vytvářel koláže a obrazové básně.

Již v průběhu svého dijonského pobytu navázal kontakt s Devětsilem. Bylo to prostřednictvím Josefa Šímy, který nejprve zaslal Voskovcovu báseň „Stesk po domově“ do pražského Devětsilu a po Voskovcově návratu do Prahy ho seznámil s vůdčí osobností české avantgardy Karlem Teigem. Jako člen Devětsilu spolupracoval Voskovec také se Seifertem, Nezvalem, Vančurou, Halasem či Štyrským. Podílel se na přípravě devětsilských publikací a zúčastnil se výstavy „Bazar moderního umění“, která se konala v pražském Domě umělců. V roce 1926 ovšem přijal Voskovec roli Ríši v němém filmu podle předlohy Viléma Mrštíka Pohádka máje a role v dalších filmech, o jejichž umělecké kvalitě soudě podle názvů Ve spárech upíra a Paní Katynka z Vaječného trhu lze s úspěchem pochybovat. To bylo ostatními členy Devětsilu považováno za zradu moderního umění a v roce 1927 Voskovce ze svých řad vyloučili.

Od Voskovcova návratu z Dijonu se upevňovalo jeho přátelství a spolupráce s Janem Werichem. V roce 1927 spolu ve Voskovcově rodném domě v Sázavě během tří týdnů napsali základ hry Vest Pocket Revue, volného pásma jevištních scének, písní a dialogů, která měla premiéru v pronajatém sále Umělecké besedy na Malé Straně v Praze 19. dubna 1927. Tak byl položen základ budoucí slavné divadelní dvojice V+W.

Osvobozené divadlo jako avantgardní scénu založili režiséři Jiří Frejka a Jindřich Honzl roku 1925. Pro názorové neshody se však nakonec rozešli. V roce 1927 začali pod hlavičkou Osvobozeného divadla společně vystupovat Voskovec s Werichem. Po dočasném odchodu Jindřicha Honzla z divadla v roce 1929 se stal dokonce Jiří Voskovec držitelem licence na jeho provozování. A když dvojici hlavních aktérů doplnil roku 1929 geniální hudební skladatel Jaroslav Ježek, vznikla scéna, která se nesmazatelně zapsala do dějin české meziválečné kultury a získala si renomé nejen doma, ale i za hranicemi Československa. Od původního avantgardního divadla založeného na hudebně-komediálních číslech postupně dospěli ve 30. letech Voskovec s Werichem až ke hrám se sociální a protifašistickou tematikou.

V letech 1927 až 1938 napsali celkem sedmadvacet her, většinou vystavěných ve volném stylu bez pevné dramatické stavby a doplněných písňovým doprovodem. Charakteristickými se pro komickou dvojici V+W staly také předscény čili forbíny, což byly většinou improvizované komentáře, které často obsahovaly prvky politické a společenské satiry. Mnohá představení Osvobozeného divadla se již stala klasickými díly české divadelní scény, připomeňme za všechny alespoň hry Caesar, Osel a stín, Rub a líc, Balada z hadrů nebo Těžká Barbora. Herecké zkušenosti a někdy i témata z her využili Voskovec s Werichem také ve filmech. V éře předválečného Osvobozeného divadla vznikly celkem čtyři – Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup a Svět patří nám.

Přestože se autorské divadlo dvojice Voskovec a Werich, které nezaměnitelným způsobem doplňoval svou hudbou Jaroslav Ježek, stalo natolik populární, že mezi jeho diváky bychom ve 20. a 30. letech 20. století mohli potkat i takové osobnosti, jako byli Mejerchold, Stravinskij či Kisch, nelze říci, že by jeho obliba byla samozřejmá u všech. Kromě celkem pochopitelné, zesilující nenávisti ze strany přívrženců národního socialismu se Osvobozenému divadlu dostávalo kritických ohlasů také kupříkladu ze strany „pátečníků“, intelektuálů shromážděných kolem T. G. Masaryka a Karla Čapka.

Na podzim roku 1938 již bylo zřejmé, že pro činnost Osvobozeného divadla nebude nadále možné zajistit existenční prostor. Československým úřadům byly německým velvyslancem neustále doručovány opakující se protesty proti činnosti divadla, a proto ministerstvo vnitra 9. listopadu 1938 zrušilo podle zákona z roku 1830 Osvobozenému divadlu koncesi. Všichni tři jeho hlavní protagonisté se rozhodli pro odchod do emigrace. Dne 31. prosince 1938 odjel Jiří Voskovec přes Švýcarsko do Paříže a v lednu následujícího roku odcestovali z okleštěného Československa také Werich s Ježkem. Ti se přeplavili lodí do Spojených států amerických, kde se poté všichni tři znovu setkali. Pro Jaroslava Ježka to byla cesta bez návratu, neboť v Americe 1. ledna 1942 zemřel. Voskovec s Werichem zde prožili celou válku, cestovali se svými představeními po amerických městech a do roku 1945 napsali a odvysílali tisíce rozhlasových pořadů. Od roku 1941 pracovali pro Americký úřad pro válečné informace, současně i pro Hlas Ameriky a československé vysílání BBC. V roce 1945 si dokonce dvojice V+W zahrála také na slavné Broadwayi v představení Shakespearovy Bouře.

Ihned po osvobození se Jan Werich vrací do vlasti. Jiří Voskovec svůj návrat do Československa pozdržel do září roku 1946. Důvodem byl především jeho rozvod s první ženou, Francouzkou Madeleine Mainovou, s níž se seznámil v roce 1932 během natáčení filmu Pudr a benzin, a následná druhá svatba, tentokrát s Američankou Anne Gerletteovou, se kterou později v 50. letech adoptoval dvě dcery.

Poté, co byli Voskovec s Werichem opět spolu v Praze, se pustili do práce. Znovu hráli divadlo, uvedli celkem tři tituly. Jednak svou předválečnou hru Pěst na oko, adaptaci hry Přišel na večeři a velký ohlas měl především původně americký muzikál Divotvorný hrnec, v němž zářil na scéně jako vodník Čochtan Jan Werich a jehož režie se ujal Jiří Voskovec. Kromě toho v tomto období Voskovec překládal a v Národním divadle pohostinsky režíroval vlastní překlad hry Jen o chlup. V+W se pokoušeli napsat novou hru, ale zjistili, že to nedokážou. Především pro Jiřího Voskovce byl vývoj situace v Československu velkým rozčarováním a nedokázal se s ním smířit. Konec všem nadějím přinesl únor roku 1948, který znamenal definitivní konec slavného klaunského dua V+W.

Jiří Voskovec v roce 1948 využil nabídky UNESCO a jako publicista odjel v jeho službách do Paříže, aby se do Čech již nikdy nevrátil. V Paříži působil v letech 1948 až 1950 jako úředník sekretariátu UNESCO v oddělení hromadných komunikací, ovšem tato práce ho nenaplňovala. Kromě toho zde se svou ženou Anne založil americké divadlo.

Od svého návratu do Evropy si Jiří Voskovec každoročně obnovoval ve Spojených státech domovské právo. Při cestě do Ameriky za tímto účelem v květnu 1950 byl však úřady zadržen a vyšetřován pro podezření ze špionáže a komunismu. Byl to důsledek v Americe právě běsnícího mccarthismu. Mohl si vybrat: buď opustí Spojené státy a vrátí se do Paříže, nebo se podrobí úřednímu vyšetřování. Rozhodl se pro druhou možnost. Následujících jedenáct měsíců byl internován na Ellis Islandu. V rámci úředního šetření se za něj přimluvili novinář Ferdinand Peroutka a exilový politik Petr Zenkl. Také na základě jejich intervence byl Voskovcovi v prosinci 1951 povolen vstup do USA. Zážitky z této neradostné životní etapy později Voskovec zpracoval do scénáře pro díl populárního televizního seriálu Armstrong Circle Theater s názvem Byl jsem obžalován, ve kterém si zahrál sám sebe a za nějž obdržel v roce 1955 cenu The Christopher Award.

Voskovec využil publicity, které se mu dostalo zveřejněním jeho případu, a postupně se začal i ve Spojených státech uplatňovat jako herec. Nejprve televizní a filmový a posléze také jako divadelní. V pozdějších letech vzpomínal, že mu v herectví zpočátku pomáhal silný evropský akcent, pro který byl často obsazován do rolí v Čechovových dramatech. A právě čechovovské role mu zajistily uznání. Za ztvárnění titulní role ve hře Strýček Váňa získal v roce 1956 cenu OBIE. Hrál ale i ve hrách dalších autorů – v Shawově Caesarovi a Kleopatře, Shakespearově Hamletovi, Beckettových Šťastných dnech, Dürrenmattových Fyzicích, na Broadwayi si zahrál ve slavném muzikálu Kabaret a v mnoha dalších. Z dlouhé řady Voskovcových amerických televizních a filmových rolí je asi nejznámější postava jednoho z porotců ve slavném soudním dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů, který v roce 1957 natočil režisér Sidney Lumet. Tento film se dostal do distribuce i v tehdejším Československu a byl jednou z mála připomínek existence Jiřího Voskovce za železnou oponou. Přes výrazné úspěchy, kterých Voskovec na jevišti a ve filmu dosáhl, byl jako herec oceňován více svými hereckými kolegy nežli diváky, kritikou byl dokonce označován za „herce pro herce“. Nikdy také ve Spojených státech nedosáhl takové popularity jako v předválečném Československu.

V roce 1956 hrál Jiří Voskovec v Londýně v představení Deník Anny Frankové a při této příležitosti zde měl poprvé od své emigrace možnost setkat se se svým celoživotním přítelem Janem Werichem. Později v 60. a 70. letech se sešli ještě několikrát buď v New Yorku, či ve Vídni. Jejich přátelství bylo tak silné, že je nedokázalo ochromit ani mnohaleté nucené odloučení. Duchovně byli stále spolu, o čemž svědčí rozsáhlá dochovaná korespondence.

Psaní dopisů bylo ovšem Voskovcovi vlastní. Napsal jich velké množství a adresovány byly kromě Jana Wericha i Josefu Topolovi, Václavu Havlovi, Hugo Haasovi, Janu Vodňanskému, Jiřímu Šlitrovi, Jiřímu Suchému, Vladimíru Komárkovi a mnoha a mnoha dalším příjemcům. Voskovcovy dopisy se vyznačují bohatou, květnatou a nádhernou češtinou a zcela po právu jsou řazeny mezi to nejlepší, co v české literatuře druhé poloviny 20. století vzniklo. Ovšem literárně činný byl Voskovec i mimo korespondenci, jeho dílo jde napříč všemi žánry. Najdeme v něm básně, dramatická díla z období poetismu, např. Růže z Jericha, eseje, povídky, fejetony, recenze, překlady autorů jako Jarry či Cocteau, předmluvy k vydáním děl Škvoreckého či Havla, dva započaté romány, Anděl mezi hodinami o T. G. Masarykovi a román o básníku Villonovi, a také bohužel nedokončené memoáry s názvem Stíny svobody, které přislíbil nakladatelství manželů Škvoreckých 68 Publishers. V Československu vyšla v roce 1965 Jiřímu Voskovcovi kniha Klobouk ve křoví. Jednalo se o antologii textů Osvobozeného divadla, kterou doplňovaly Voskovcovy eseje o divadle a životě.

Jiří Voskovec se také snažil všemožně pomáhat novým exulantům, například Janu Třískovi či Věře Linhartové. Rád také využíval každou příležitost k osobnímu setkávání s krajany, kupříkladu s Milošem Formanem, Jiřím Šlitrem či Janem Vodňanským.

Poslední rolí Jiřího Voskovce byl sluha ve čtrnáctidílném televizním seriálu Nero Wolfe, který se natáčel v roce 1980. Za honorář, který za roli obdržel, si koupil dům v Pear Blossom v Kalifornii u Los Angeles na okraji Mohavské pouště, kam se přestěhoval z New Yorku i se svou třetí ženou Christinou. Dům si sám pro sebe překřtil na Sázavu na Divokém západě.

Během natáčení seriálu Nero Wolfe se Voskovec dozvídá zprávu o smrti Jana Wericha (zemřel 31. října 1980). Ta jako by předznamenala, že éra slavné dvojice V+W se chýlí k definitivnímu konci. U Jiřího Voskovce propukla rakovina plic. Po hospitalizaci v nemocnici se vrátil zpět do svého nového kalifornského domu, kde 1. července 1981 podlehl srdečnímu záchvatu. V roce 1990 byla urna s popelem Jiřího Voskovce uložena do hrobu Jana Wericha na Olšanských hřbitovech v Praze.