JOSEF SLAVÍK

(26. 3. 1806–30. 5. 1833)

Hudební skladatel a houslista, zvaný též český Paganini, se narodil v rodině venkovského učitele, hudebníka a regenschoriho Antonína Slavíka (11. 8. 1782–3. 12. 1852), který pocházel z významného bednářského rodu známého v Hořovicích už od 17. století. Antonín se v roce 1800 stal podučitelem v Jincích, ale za podpory majitele hořovického panství hraběte Rudolfa z Vrbna odešel studovat pedagogickou školu do Vídně. Jako čerstvý absolvent se vrátil do Jinců a získal učitelské místo. Dne 16. 7. 1805 se oženil s Barborou Krásovou, dcerou perníkáře Jana Krásy z Dobříše a jeho ženy Barbory. V manželství se narodilo 9 dětí a Josef byl prvorozeným synem. Po smrti své ženy se Antonín podruhé oženil a za choť pojal Magdalenu Kolářovou, s níž měl ještě další čtyři děti. V roce 1813 ho ze školy v Jincích přeložili do Hořovic, kde nastoupil na místo po svém strýci Janovi. Právě od tohoto muže získal hudebně nadaný Antonín základní vzdělání v hudbě. Hrával na různé hudební nástroje, vyučoval hudbě, věnoval se komponování, zhudebnil několik písní, které se staly součástí hořovického kancionálu. V obci Velká Víska hrával na varhany v místním kostele sv. Jiljí a svou hrou i zpěvem zaujal hraběte Rudolfa z Vrbna, který ho začal zvát na zámek do Hořovic, aby tam v zámeckém kvartetu hrál na housle a violoncello.

Obdobně velký zájem o hudbu začal projevovat i jeho syn Josef, kterého už od čtyř let začal učit hře na housle; později uměl hrát také na violoncello, flétnu, klavír nebo varhany, na něž hrával v hořovickém kostele. Otcovy přátele udivoval na různých hudebních sezeních především brilantní hrou na housle. Jedním z nich byl i revident komárovských železáren Josef Lábor, který upozornil na slibný talent mladého houslisty hraběte Vrbnu, mimo jiné také člena Spolku pro podporu hudebního umění v Praze. Ten si mladičkého Josefa několikrát poslechl a rozhodl se ho angažovat ve svém zámeckém kvartetu, aby hrál mezi dospělými první housle. Dále Antonínu Slavíkovi přislíbil finančně podporovat jeho syna při získání důležitého hudebního vzdělání. Osobně s ním dokonce odjel k přijímacímu pohovoru na pražskou konzervatoř, což zde neudělalo dobrý dojem, protože šlechtické mecenášství se nepovažovalo za důvěryhodné. Přijímací pohovor dělal Josef přímo před ředitelem zmíněné hudební školy Friedrichem Dionysem Weberem.

Dne 1. listopadu roku 1816 teprve desetiletý hoch nastoupil ke studiu hry na housle ke skvělému pedagogovi Bedřichu Vilémovi Pixisovi, koncertnímu mistrovi orchestru Stavovského divadla a prvnímu houslovému profesoru na nově zřízené pražské konzervatoři. Hudebněteoretické předměty ho pak učil sám ředitel Weber. Při této příležitosti obdaroval hrabě Vrbna svého chráněnce vzácnými houslemi – guarnerkami. Josef Slavík byl velmi pilným a svědomitým žákem a velmi rychle se zdokonaloval zejména v reprodukční technice. Až do roku 1821 navštěvoval koncerty pořádané konzervatoří jako posluchač. Dne 30. 3. 1821 měl premiéru coby sólovoý hráč na XV. koncertu pořádaném pražskou konzervatoří v redutním sále na Masném trhu, kde zahrál skladbu Josefa Maysedera Polonéza pro housle. Zmíněnou skladbu si zopakoval i na XVII. koncertu dne 15. 3. 1822, a o Slavíkově druhém veřejném vystoupení se zmínil i tisk. Pochvalně se o něm vyjádřil pražský dopisovatel hudebního časopisu Allgemeine musikalische Zeitung: „Ukazuje uměleckou zručnost v překonávání největších těžkostí. Přímo zářnými momenty hry tohoto mladého umělce jsou pasáže v dvojhmatech a sextách absolvované v nejvyšší rychlosti a přesnosti, arpeggia všech druhů a ve všech polohách, konečně i hra 96 staccato na jeden tah smyčcem.“ Přestože byl Slavík zaměstnán především studiem, nacházel čas i pro psaní vlastních houslových skladeb, které byly melodické, ale technicky velmi náročné. Někdy složil tak obtížné pasáže, že je sám musel dlouho a obtížně studovat, aby je technicky zvládl. Za svého studijního pobytu v Praze složil Smyčcový kvartet E dur (1820, nedochovaný), Variace E dur pro housle s doprovodem orchestru nebo klavíru (1820–1822, vydáno ve Vídni 1826 pod názvem Grand Potpouri a v Praze 1945 pod názvem Introduktion, Variations et Rodino), které se vyznačovaly vysokými nároky na techniku pravé a levé ruky, a Smyčcový koncert fis moll s doprovodem orchestru nebo smyčcového kvarteta (1823, přepracován r. 1826 a na dvojkoncert r. 1828, vydán v Praze 1945). Poslední skladba patřila a patří mezi nejvíce hrané Slavíkovy skladby a i on sám ji velmi často zařazoval do svého koncertního repertoáru. Z původní třívěté skladby se dochovala jen první věta. Touto skladbou Slavík zároveň ukončil 22. září 1822 svá studia na pražské konzervatoři, která mu po celou dobu hradil hrabě Rudolf z Vrbna, ale školu ještě rok po oficiálním ukončení studia dobrovolně navštěvoval.

Existenční starosti po absolutoriu vyřešil vstupem do orchestru Stavovského divadla v Praze, v němž dokonce hned zaujal místo prvního houslisty. Nechtěl se ale stát pouze řadovým členem velkého orchestru, protože snil o dráze houslového virtuosa. Členství v orchestru mu mělo pouze pomoci získat finanční prostředky a důkladnou přípravu pro vlastní sólovou dráhu. Stálý příjem z divadla mu také umožnil věnovat se soustavněji skladatelské činnosti. Z této doby pochází především Caprice pro housle sólo (1824, vydáno v edici Česká hudba v Kutné Hoře 1932), jež zachycuje skladatelovu rozvernou náladu a kterou věnoval berounskému děkanu Josefu Seydlovi, v jehož pozůstalosti uložené v Muzeu Českého krasu v Berouně se nachází dodnes. V roce 1823 zemřel Slavíkův objevitel hrabě Rudolf z Vrbna a roli mecenáše převzal jeho syn Eugen. Roku 1824 se Slavík cítil být již natolik dostatečně připraven na sólová koncertní vystoupení, že 21. ledna uspořádal ve Stavovském divadle svůj první samostatný koncert, který byl velkou pražskou uměleckou a společenskou událostí. Po tomto mimořádném úspěchu pokračoval dalšími koncerty v Praze a také v Hořovicích, přičemž většina z nich patřila k různým dobročinným akcím. V této době začal udržovat přátelské styky s předními českými obrozeneckými buditeli, např. Josefem Jungmannem, Františkem Palackým, Karlem Simonem Macháčkem, kterému pomáhal s překladem libreta Mozartova Dona Juana do českého jazyka, a Karlem Vinařickým. Byl velkým ctitelem Jana Kolára a velmi rád recitoval verše z jeho básnické sbírky Slávy dcera.

Úspěch v Praze a dalších městech ho přiměl k rozhodnutí získávat zkušenosti a vydobýt si mezinárodní uznání ve Vídni, do níž v roce 1825 přijel jako neznámý mladík. Neúspěšně hledal podporu u hudebního skladatele a houslisty Josefa Maysedera, jehož neobměkčily ani dopisy Slavíkových vlivných mecenášů. Na doporučení hraběnky Elišky Šlikové získal mladý houslista neplacené místo eléva v císařské dvorní kapele a příjem mu zajišťovalo soukromé vyučování dětí i dospělých, hra při mších ve dvorní kapli a příležitostné koncertování. První samostatný vídeňský veřejný koncert uspořádal Slavík na popud císařova pobočníka generála Jana Kučery, kteréžto vystoupení však zůstalo u vídeňských uměleckých kruhů nepovšimnuto. Slavík, jenž se neúspěchem nenechal odradit, měl později v generálovi jakéhosi protektora, který dokonce u vídeňského dvora usiloval o to, aby jeho chráněnec získal titul komorního virtuosa. Hraběnka Eliška Šliková mu zprostředkovala koncertní vystoupení v lázeňském městě Teplice, kde se scházely přední osobnosti rakouského i českého politického a kulturního života. Svým teplickým koncertem zaujal i pruského krále Fridricha Viléma III., a koncertoval i v Karlových Varech, kde rovněž zaznamenal mimořádný úspěch. V této době složil Rondino A dur pro housle (1826, nedochováno). Konečné uznání od vídeňských uměleckých kruhů a kritiky si vydobyl v dubnu 1826 koncertem ve dvorním divadle u Korutanské brány. Další triumf přišel o dva týdny později na koncertě v aule vídeňské univerzity. V únoru 1827 triumfoval velkou akademií ve dvorním divadle. Zprávy o Slavíkově vídeňském úspěchu přijali vlastenci v českých zemích s nadšením a jako projev vděčnosti objednali z popudu brněnského profesora Aloise Vojtěcha Šembery u vídeňského malíře portrét, který se dochoval dodnes v archivu pražské konzervatoře. Slavík sice získal uznání ve Vídni, ale toužil po uznání mezinárodním a hodlal navštívit obvyklé stanice umělců Paříž, Londýn a Mnichov. Požádal svého mecenáše hraběte z Vrbna o pomoc při vyřízení pasu a jako první si naplánoval cestu do Paříže. Tu nakonec o několik týdnů odložil, protože se dozvěděl, že má do Vídně přijet koncertovat slovutný maestro Niccolė Paganini, jehož hru toužil slyšet. Dne 29. 3. 1828 navštívil koncert Paganiniho, a dokonce i jeho osobně s žádostí, aby maestro posoudil jeho hru na housle. Zpaměti zahrál Paganiniho slavné zvonkové rondo La Campanella z Houslového koncertu h moll, které slyšel poprvé na koncertě. Maestra nadchl jeho mimořádný talent, ale nabídku na společný koncert, kde by zahráli Slavíkovu absolventskou skladbu Houslový koncert fis moll v úpravě pro dvoje housle a orchestr, pro technickou náročnost skladby odmítl. V dubnu 1828 umělecká kritika po bratislavském koncertu označila Slavíka za největšího houslistu všech dob. Tyto úspěchy ho přímo vybízely k cestě do zahraničí.

Roku 1828 odjel Slavík do Paříže, kde složil Polonéze D dur pro klavír (1828; vydáno jako příloha Zlaté Prahy VII/1903, č. 7), svou jedinou klavírní skladbu. Tady se setkal i se svojí spolužačkou z pražské konzervatoře, slavnou zpěvačkou Jindřiškou Sontágovou, s níž uspořádal několik společných koncertů. Půlroční pobyt v Paříži se však nesetkal s úspěchem, jaký očekával, protože ho tamní hudební kruhy považovaly za nevítanou konkurenci. Po tomto neúspěchu na sobě dál pracoval a v druhé polovině roku 1828 získal místo primisty vídeňské dvorní kapely, nejvýznamnějšího hudebního tělesa v habsburské monarchii. Stal se jeho členem se stálým příjmem a odpadly mu starosti s živobytím. Po návratu z ciziny opět začal pořádat koncerty ve Vídni, v Praze i Hořovicích. Jediné, co mu hudební znalci vytýkali, bylo, že klade velký důraz na technickou dokonalost provedení na úkor přednesu. Stýkal se s mnoha slavnými houslisty, skladateli, učiteli hudby. V roce 1830 se seznámil a spřátelil s Frederikem Chopinem, který byl jenom o čtyři roky mladší a měl podobný osud. Jejich přátelství dovršila společná skladba Variace na Beethovenovo téma pro housle a klavír (nedochováno), v níž oba spojili své osudové nástroje. Také se znal s Franzem Schubertem, který pro něj zkomponoval Fantazii C dur op. 159 (Slavík ji poprvé zahrál na koncertě 20. 1. 1828). Sám Slavík zkomponoval Impromptu pro housle a klavír (1830; nedochováno), Smyčcový kvartet A dur (1830; nedochováno), Houslový koncert a moll (1828–1832; zachoval se pouze houslový part z první věty, vydáno Praha 1906, 1948) a Houslové variace na G struně na téma Belliniho opery Il pirata (1830; Praha 1907). Variacemi na české národní písně (1830; nedochováno) se snažil o zviditelnění svého českého vlastenectví. Dva koncerty ve Vídni roku 1833, 23. 4. v univerzitním sále a 20. 5. ve velkém redutním sále, byly mimořádným úspěchem, o němž vídeňská kritika napsala: „Nadšení posluchačů nad jeho hrou, v níž vítězně překonal nejobtížnější pasáže skladeb, nad líbezností a podmanivou silou jeho hry, bylo tak veliké, že při prvním koncertu po jednotlivých číslech byl třikráte vyvolán, při druhém po čtyřikráte a veřejně nazýván druhým Paganinim. Ba vlašského velikána překonal, zvítěziv častěji mnohem většími nesnázemi než sám Paganini. Slavík převýšil Paganiniho v umělé bravurní hře… Slavík Paganinimu věnec jeho dosud nedostižné slávy vítězně sňal.“

V roce 1833 odehrál svůj poslední koncert v redutním sále ve Vídni, který byl jeho životním triumfem před plánovaným velkým koncertním turné po Evropě. Jeho osou měly být Pešť, Ostřihom, Lvov a další města. Přechozená chřipka však natolik oslabila jeho zdraví, že v domě svého hostitele hudebního skladatele Karla Müllera v Pešti 30. května 1833 náhle zemřel. Přestože v tomto městě nikdy nehrál, Slavíkova pohřbu se na leopoldovském hřbitově zúčastnilo mnoho lidí. V roce 1843 mu zde byla slavnostně odhalena pamětní deska. V roce 1871 přenesli jeho ostatky na hřbitov kerepešský. V roce 1933 v den 100. výročí úmrtí je přenesli i s památníkem na vyšehradský hřbitov nedaleko Slavína. Slavík patří mezi tři nejvýznamnější české houslisty 19. století a znalci se o jeho skladbách vyjadřují pochvalně.

Ve stopách svého staršího nevlastního bratra šel i Rudolf Slavík (*1823 v Hořovicích), který také navštěvoval houslové oddělení pražské konzervatoře a v roce 1845 se stal prvním houslistou v moskevském divadle. Byl plodným skladatelem v oboru svého nástroje.

Vzrušující životní příběh nadaného houslisty a skladatele se stal námětem hned několika autorům 19. stpletí: Irmě Geisslové (báseň „Na hřbitově kerepešském“ ze sbírky Immortelly, 1879), třikrát Karlu Václavu Raisovi („Tiché duše“ v knize Vzkazy vlastenecké z roku 1875, „Dobré srdce“ z knihy Ze srdce k srdcím z roku 1881 a „Nám pěje lid“ v knize Povídky o českých umělcích z roku 1891) a Josefu Flekáčkovi („Svět se třese, když vy hrajete“ v knize Z českého světa z roku 1892).

V roce 1947 natočil o Josefu Slavíkovi autorský snímek Housle a sen Václav Krška, který jej pojal jako poetický film o tragickém životním osudu houslového virtuosa a skladatele, o těžké cestě umělce za uznáním. Jaroslav Křička napsal na motivy Slavíkova života operetu Český Paganini, uvedenou v roce 1952. V roce 1979 o něm napsal původní televizní hru spisovatel František Kožík. V televizní inscenaci Poslední koncert pod režijním vedením Jiřího Bělky sehrál hlavní roli Oldřich Kaiser.

Rodný dům skladatele čp. 8 v Jincích dodnes existuje a je na něm umístěna pamětní deska. V Hořovicích nese Slavíkovo jméno Základní umělecká škola a hudební salonek v hořovickém zámku.