JEAN BAPTISTE GASPARD DEBURAU

(31. 7. 1796–17. 6. 1846)

Jako neznámý chlapec se vydal s rodinou od Labe k Seině, kde se proslavil. Stal se mimem a beze slov předával svým divákům v pařížském divadle Les Funambules radost i smutek. Obrodil postavu Pierota v improvizovaných komediích, získal si nadšené obdivovatele a tím i neokázalou nesmrtelnost.

Jeho otec Philippe Germain Deburau pocházel ze severní Francie. Narodil se 28. července 1761 v Amiensu v rodině tkalcovského dělníka. Vyučil se také tkalcem, ale už jako mladík odešel do Paříže, kde vystupoval coby tanečník na provaze v Nicoletově Divadle velkých tanečníků na bulváru Temple. Na konci roku 1783 se nechal v Porýní naverbovat do rakouského pěšího pluku č. 11 maršála Michaela Wallise, u něhož sloužil plných třináct let. Počátkem 90. let přesídlil Philippe se svou setninou prakticky natrvalo do Kolína.

Za služby u pluku se Philippe poprvé oženil, ale manželka mu na přelomu let 1792 a 1793 zemřela. V Kolíně se pak seznámil s Kateřinou Kráfovou. Žila v domě U tří korun (čp. 42) v blízkosti Horské brány, který patřil řezníku Janu Chudobovi. O jejím původu, rodičích nebo místě narození nemáme bližší zprávy. Patrně byla sirotkem, čemuž nasvědčují Philippova jednání s kolínským magistrátem. Až jeho třetí žádost o povolení sňatku nevěstě-sirotku z 8. října 1793 byla vyřízena kladně, ale s podmínkou, že Kateřina nebude mít nadále vůči městu žádné nároky.

Svatební obřad proběhl v chrámu sv. Bartoloměje 21. května 1794. Jako svědci jsou v kolínské svatební matrice zapsáni kolínský měšťan a voskař Václav Jesenovský a vojenský chirurg Wallisova pluku Johannes Eckert. Novomanželé bydleli v bytě domu čp. 62 na konci Labské ulice, jehož majitelem byl městský pokladník Karel Kmoch. První dítě, dcera Josefa Marta, se jim narodilo 3. března 1795. Kmotrou mu byla Marta Chudobová, dcera řezníka Jana Chudoby.

V této době Philippe začal uvažovat o odchodu z vojenské služby. Nejdříve 27. května 1795 požádal kolínský magistrát o vysvědčení dobrého chování, které chtěl přiložit k žádosti o propuštění z pluku. Žádost byla nejprve zamítnuta, ale pak 1. června vyřízena kladně. V úředním sdělení však bylo uvedeno, že po propuštění z vojny se Deburau může živit jen jako kejklíř. Zklamaný Philippe se aspoň prozatím rozhodl u pluku zůstat.

V roce 1796 čekala Kateřina druhé dítě. Kolín však postihla velká katastrofa. Neopatrný třináctiletý chlapec Jan Zima, který za silného větru střílel po vrabcích z ručnice, způsobil požár, který sežehl celé město a zničil 147 domů. Rodiny vojáků, jejichž domy byly ohněm poškozeny, se nastěhovaly do kasáren. Tam se také 31. července malý Jan Kašpar (Jean Gaspard) narodil. Otec Philippe požádal vojenského kuráta, Poláka Františka Przanow-

ského, aby chlapce v děkanském chrámu sv. Bartoloměje pokřtil bezplatně. Za kmotry mu byli pekař posádkové pekárny Kašpar Steiner, po němž chlapec dostal druhé jméno, a jeho manželka Barbora.

Philippe nyní vystoupil z vojska a živil se jako holič v kasárnách. Dne 10. listopadu 1798 manželé uvítali narození dcery Barbory. V následujícím roce však Kolínem procházely vojenské oddíly francouzského emigrantského sboru prince Condého. Deburau využil příležitosti a s celou rodinou se přidal k nim. Snad zatoužil po vlasti a doufal, že ve Francii se jim bude žít lépe. Před odchodem mu magistrát 26. srpna 1799 opět vydal vysvědčení o dobrém chování.

Philippe i s rodinou byl veden v početních stavech lazaretu Condého sboru. Po neúspěšné vojenské kampani a podepsání míru v Lunéville byl však sbor roku 1801 rozpuštěn. Deburauovi se rozhodli vrátit do Kolína. Otec dostal po návratu do Čech od vrchního ředitelství pražské Invalidovny příslušný pas a malou penzi. Krátce po příchodu do Kolína se Deburauovým narodila v Pražské ulici v domě čp. 1 třetí dcera, Anna Barbora. Philippe byl ovšem nucen živit rozsáhlou rodinu, a proto požádal 24. května 1802 kolínský magistrát o udělení cestovního pasu, aby mohl provozovat „mechanická umění“, tj. akrobacii a loutkové divadlo. O tři dny později byla jeho žádost o provozování „mechanického umění“ krajským úřadem zamítnuta a navíc byl 3. června kolínským magistrátem vyslýchán, proč se nevrátil do Francie. Nepříjemná úřední jednání, zvláště pro odpor krajského úřadu, se táhla až do 1. září, kdy mu byla žádost o pas mimo Kouřimský kraj a povolení k provozování „mechanických umění“ definitivně zamítnuta. Deburauovi nezbývalo nic jiného než návrat do Francie, kde mezitím byla vyhlášena amnestie pro emigranty. Tehdy šestiletý Jean Gaspard opustil Kolín navždy.

Následujících 14 let je osud rodiny nejasný. Pravděpodobně cestovali po Evropě jako artistická skupina, avšak hodnověrné prameny potvrzující tuto skutečnost chybí. Při cestách se rodičům narodil další syn Štěpán. Spolu s Deburauovými putoval i malý František Němeček, pokřtěný 6. června 1797 jako nemanželský syn kolínské služky Marie Němečkové. Jeho otcem byl patrně Philippe Deburau.

Podle archivních pramenů je Deburauova společnost doložena v Paříži v květnu 1814, ale nelze vyloučit, že zde byla již dříve. O dva roky později nastoupila angažmá v pařížském divadle Les Funambules (Divadle provazolezců) na bulváru Temple. Jean zde začínal jako statista a kulisák, na rozdíl od otce a sourozenců, kteří vystupovali jako artisté. Po necelém roce František Němeček a Štěpán Deburau odešli a založili vlastní společnost.

V sezoně 1818 až 1819 Jean Gaspard poprvé vystoupil v úloze Pierota. První představení odehrál náhodně jako náhrada za propuštěného mima Blancharda. Chopil se své příležitosti a debut se vydařil. Ředitel divadla Nicolas Michel Bertrand vycítil Jeanovy schopnosti a okamžitě napsal novou pantomimu, v níž dal Deburauovi velký prostor. Ve chvílích štěstí se 14. července 1819 Jean Gaspard oženil s Janou Adelaidou Dubrayovou, avšak ta již 24. října umírá.

Deburauova obliba u diváků narůstala, ale na jeho úspěchy žárlili někteří jeho kolegové. Po rvačce dvou uměleckých rodin, Deburauů a Chiariniů, musely obě opustit až na výjimky divadlo. Jean mohl zůstat. Jeho otec zanedlouho, 20. července 1826, zemřel a matka Kateřina mizí neznámo kam. Tehdy však nebyl v divadle ani Jean Gaspard, který je buď opustil, nebo byl propuštěn, a živil se nakrátko jako modelář a vzorkař. Na konci roku 1826 uzavřel jako provazolezec a mim tříletou smlouvu s Les Funambules, která ale platila až od Velikonoc roku 1828 do Velikonoc 1831. Současně se zavázal pečovat o divadelní rekvizity. Smlouva nebyla po finanční stránce nijak výhodná, avšak umožnila mu často vystupovat. Hrál již v roce 1827 a čím dál více se dostával do povědomí pařížských uměleckých kruhů.

Zlom v jeho kariéře přinesla nadšená kritika ředitele knihovny v paláci Arsenal Charlese Nodiera, která byla uveřejněna v uměleckém deníku Pandora, listu pro divadlo, literaturu, umění, mravy a módu. Deburauův věhlas překročil okruh bulváru Temple a Pařížané objevili svého „miláčka“. O Deburaua se začínají zajímat i mladí spisovatelé jako Honoré de Balzac nebo Theophile Gautier, což rovněž přispělo ke zvýšení jeho popularity. V téže době se Deburau seznámil s květinářkou Louisou. Navzdory faktu, že nebyli oddáni, měli spolu tři děti – dceru Rosinu Agátu a dvojčata Jana Karla a Štěpána Konstantina. Jejich vztah skončil rozchodem, když se Louisa zamilovala do malíře Augusta Bouqueta, jenž shodou okolností ilustroval dvousvazkové dílo o Deburauovi od Julese Janina. Roku 1835 se pak Jean Gaspard oženil s osmnáctiletou Marií, jež mu porodila další čtyři děti.

Deburau získává v rámci souboru divadla Les Funambules výjimečné postavení. Jeho netypické, nešablonovité pojetí Pierota, jemuž vtiskl rysy postaviček z pařížských bulvárů, po kterých se velmi rád procházel, se setkalo s nadšeným přijetím u obecenstva. Možná právě kvůli obavám o přízeň publika odmítl lukrativní nabídku z pařížské Opery.

Slibně se rozvíjející kariéru málem přerušila nešťastná událost z dubna 1836. Deburaua a jeho manželku Marii napadl během vycházky neznámý mladík. Vyprovokovaný mim ho udeřil holí a způsobil mu poranění, kterému útočník podlehl. Deburau celý incident oznámil a skončil ve vazební věznici. Během soudního přelíčení přišli svého „Pierota“ podpořit pravidelní návštěvníci divadla Les Funambules, herci i literáti. Porota dospěla k závěru, že Deburau byl vyprovokován, a rozhodla o jeho nevině. O čtyři dny později byl po návratu na divadelní scénu zahrnut ovacemi.

Rokem 1836 vstoupil Deburau do třetího desetiletí svého působení v Les Funambules. Ředitelství divadla s ním uzavřelo novou smlouvu, která vedle stálého příjmu zahrnovala i asi šestiprocentní podíl z čistého zisku a další podíly. Koncem 30. let však Deburau začal pociťovat zdravotní potíže, pramenící pravděpodobně z neklidného dětství a trvalého nervového vypětí. Občas musel kvůli problémům s dýcháním dokonce vynechat představení. Divadlo však rozhodně odmítal opustit, pouze se výjimečně nechával zastupovat mladším kolegou Charlesem Legrandem. Bohužel 7. února 1846 se při pantomimě Zkoušky Deburau zranil, když se vinou technické závady propadliště zřítil pod jeviště. Přes značné bolesti představení dohrál, ale zhoršující se zdravotní stav ho donutil na několik měsíců přerušit svá vystoupení.

Patrně v očekávání blízkého konce se 16. června téhož roku rozhodl opět hrát. Jeho posledním představením byla Pierotova svatba. Přivítalo ho nadšené obecenstvo, které mu s pochopením odpustilo vynechání obtížného výstupu. Po skončení představení se vrátil domů, kde ve tři hodiny ráno zemřel. Následujícího dne byl za velké účasti svých obdivovatelů pochován na hřbitově Pére-Lachaise.

Deburau dnes

Vzpomínka na Deburaua se časem dostala do ústraní, i když zcela zapomenut nebyl. Ještě za jeho života vznikly ve Francii knížky lidového čtení, které informovaly čtenáře o jeho životních peripetiích. Objevila se i další více i méně kvalitní díla. V českém prostředí o něm poprvé psal Josef Kajetán Tyl, který v duchu dobového vlastenectví upravil jeho příjmení na Dvořák. Zmiňoval se o něm i Jan Neruda a na jeho památce velmi záleželo Jiřímu Mahenovi. Skladatele Bohuslava Martinů Deburauova postava inspirovala při psaní opery Divadlo za bránou.

Ve Francii roku 1945 natočil režisér Marcel Carné úspěšný film Les Enfants du Paradis (Děti ráje) s Jeanem Louisem Barraultem v hlavní roli. Film se sice inspiroval životem francouzského mima českého původu, avšak spíše vyprávěl příběh ženy zmítané osudem mezi několika muži.

Českého čtenáře oslovil především Deburauův příběh v románu Františka Kožíka (1909–1997) Největší z Pierotů, který poprvé vyšel v roce 1939 ve dvou svazcích v nakladatelství Fr. Borový. Kožíkův první biografický román dosáhl mimořádného úspěchu. Spisovatel v něm uplatnil svůj brilantní vypravěčský talent a napsal velmi poutavý příběh. V místech, kde se mu nedostávalo historických fakt, si vypomohl uměleckou fikcí. Popularitě románu také přispěla doba jeho vzniku – ohrožení a rozbití republiky –, která zvyšovala vnímavost k národně laděným tématům a hlubším otázkám životní spravedlnosti. Kožík, jejž Deburau zaujal již dříve, toto období popisoval: „Minuly vzrušené dny mobilizace, přišel Mnichov, svlekli jsme vojenské stejnokroje. Cítil jsem tenkrát skoro jako povinnost vypravovat českým čtenářům o slavném francouzském herci, který byl původem z Čech… Tu knihu psala však láska k myšlence, kterou jsem chtěl vyjádřit, i k jejímu hrdinovi a k jeho obecenstvu, které ho pochopilo a povýšilo…“ Román byl poctěn první cenou v české soutěži, pořádané Evropským literárním klubem v rámci Světové románové soutěže 1939, a v letech 1939 až 1940 se dočkal několika vydání. V roce 1948 následovalo upravené vydání, avšak když se autor seznámil s novými historickými skutečnostmi o Deburauově životě, musel se rozhodnout, zda dílo ponechá s nepřesnostmi, nebo nové poznatky do románu zapracuje. Zvolil nakonec druhou možnost a přepracovaný román spatřil světlo světa o dalších šest let později, v roce 1954. Kniha se dodnes dočkala mnoha reedic.

Úspěšný román byl převeden i na divadelní prkna a později i do podoby stejnojmenného pětidílného seriálu, který v roce 1990 natočil režisér Ivan Balaďa. Na televizní obrazovky byl uveden o tři léta později. Diváky upoutala především postava samotného Deburaua, kterou citlivě ztvárnil Vladimír Javorský.

Na Deburauovo umění původně navázal němý film, zvláště Charlie Chaplin. U nás, v jeho rodné zemi, byl jeho obdivuhodným pokračovatelem národní umělec Ladislav Fialka (1931–1991) a celý pantomimický soubor Divadla Na zábradlí. Odtud vede přímá cesta k dramaturgické orientaci novodobé české pantomimy, k jejímž charakteristickým rysům patří zájem o historii oboru.

V roce 1976 vyšla monografie Deburau – nesmrtelný Pierot, jejímž autorem je Jaroslav Švehla. Kniha podává dosud nejobsáhleji informace o životě a díle tohoto významného představitele pantomimy.

V Kolíně při oslavách 700. výročí založení města v roce 1957 byla 9. června uvedena v divadle hra Největší z Pierotů. Režisérem dramatizace Kožíkova románu byl Jiří Josek a choreografem Nina Jirsíková. V tomto roce uveřejnil také místní historik Vojtěch Prášek studii „Po stopách Jana Kašpara Deburaua v Kolíně“. Nová vlna zájmu o život mima gradovala v 60. letech. V červnu roku 1967 Kolín navštívil známý představitel pantomimy Marcel Marceau (1923–2007). Následujícího roku byla otevřena v Regionálním muzeu v Kolíně stálá expozice „Jean Gaspard Deburau“, jejíž scénář spolu s místními spolupracovníky připravil Jaroslav Švehla. Výtvarně ji zpracoval F. K. Foltýn a autorem figurín pantomimy byl akademický sochař Jan Pichl. Expozice musela být zrušena během rozsáhlých stavebních oprav v 80. letech. V září roku 1969 byla odhalena Deburauova busta od Jana Pichla za účasti Marcela Marceaua a Ladislava Fialky v kolínské radnici. Busta nakonec našla své místo v prostorách Městského společenského domu. Péčí kolínského muzea v roce 1986 vyšla poema Pierot a kolombína od Zbyňka Kožnara. Připojenou studii sepsal Zdeněk Jelínek. Od roku 1992 se v Kolíně koná mezinárodní festival Kašparův memoriál (od roku 2000 mimoriál), který do města přivádí řadu souborů neverbálního divadla a nabízí tak možnost seznámit se s aktuálními trendy tohoto zajímavého umění. Při příležitosti 200. výročí Deburauova narození zhotovil sochař Jaroslav Hylas plaketu, která je umístněna na nádvoří kolínské radnice (1996).

V obecném povědomí se vzpomínka na jméno tohoto kolínského rodáka udržuje a přetrvává i na prahu 21. století. Nemůže nás však překvapit, že jeho citlivé umění není tak mediálně vyhledávané a že patrně ještě mnohé dlužíme hlubšímu poznávání jeho života a díla.